V těchto dnech, kdy drobné zranění zapříčinilo nemožnost plnohodnotně rozvíjet svůj um se ve volných chvílích po nocích oddávám nové střílečce, poslednímu Wolfensteinovi.
Hra byla s velkou slávou avizovaná již mnoho měsíců před jejím vydáním a herní weby a magazíny servírovaly bezpočet screenů a obrázků. To bylo poprvé, co mě na tom něco trochu zarazilo. Screeny zveřejněné někdy začátkem tohoto roku vypadaly dost rozporuplně. Kdybych si nepřečetl, že se jedná o obrázky z připravované nové hry Wolfenstein, klidně bych si troufal tvrdit, že to jsou snímky z nějaké střílečky, která vyšla před 3-5lety. Statický obrázek zničeného města s několika vojáky a brčálovým nádechem. Nešlo přehlédnout low-res textury, znázornění ohňů, u kterých jste napočítali až 9 stejných plamínků, kostrbaté a málo polygonové postavy, nasvěcování, stíny a odlesky, které se v dnešních hrách už nepoužívají atd. Bylo jasné, že nový Wolfenstein musí přinést něco nového, něco revolučního, nějaké nové herní principy aby zaujal, protože už ze screenů bylo poznat, že na dnešní poměry bude z grafického hlediska značně podprůměrný.
Jestli se to povedlo, nedokážu posoudit, protože ve mě Wolfenstein opět evokuje vzpomínky na některé hry z dřívějších dob. Wolfenstein běží na id Tech 4 enginu, na kterém běhal před pěti lety DOOM3, ovšem pro dnešní potřeby značně modifikovaný a navíc s implementovaným fyzikálním modelem Havok.
První dojmy vyvolávaly pocit, že to je vlastně takový trochu vylepšený Return To Castle Wolfenstein a válečné prostředí a reálie mi připomínaly Call of Duty(že jsem ale všehovšudy CoD hrál slabou hodinu, takže si netroufám porovnávat).
Ale později se mi začal vybavovat taky Bioshock hlavně díky dobovým artefaktům a některým kulisám (polovina 20. století) a taky kvůli použitým filtrům a efektům odlesků některých předmětů. Vzpomínka na takové nemotorné a nepohodlné ovládání, jaké bylo právě v Bioshocku, mě přepadla i zde. Přílišná orientace pro konzolové ovládání je přeci jenom znát, od fps střílečky bych očekával větší pružnost a odezvu v ovládání a alespoň možnost naklánět se do stran, nicméně brzy se tento styl ovládání dostane pod kůži a po několika odehraných misích jsem na to ani nepomyslel.
Herecké výkony NPC postav a izolované interiéry od venkovních lokací (když se za vámi zavřou dveře a jste beze zbraně) mi připomínaly Far Cry 2. Nepřesvědčivé monology NPC postav jsou takové nutné zlo, které musíte odklikat a vyslechnout si povídání toho nebo tamtoho panďuláka, abyste se mohli hnout dál.
No a ve finále tak trochu přehnaný Havok zase připomíná Half Life 2. Přehnaný myslím z toho důvodu, že všechny bedny a sudy (ne všechny, ale většina) jsou prázdné a chovají se jako by byly z lepenky, stačí se vydat proti libovolné bedně(nejlépe hned několika na sobě) a skoro samy se vám uhnou nebo se odsunou za doprovodu velmi podivných zvuků. Jejich přítomnost v lokacích je až příliš okatá a každému po pár minutách dojde, že je tam designéři hry nastrčili jenom proto, aby je při případné explozi granátu mohl Havok efektivně roztrhat a rozmetat do okolí.
Další věc, která mě během hraní zarazila, je absence ukazatele zdraví, nebo alespoň nějaký systém léčení. Po absorbci celého zásobníku se stačí přikrčit někde na klidném místě a počkat, až se tlukot srdce zpomalí a všechno je zase ok. Někomu to může vyhovovat, ale já se s tímhle prostě nedokážu ztotožnit a raději bych opět sbíral misky se psím žrádlem (kde jsou ty psi?) jako v roce 1992, než se spoléhat na domnělou nesmrtelnost hlavního hrdiny. Totální lineárnost, jednoduchý design levelů, značné odbočování od historických faktů (zbraně) a příběhová jednoduchost jsou věci, které mě přinejmenším zarážejí… Taktéž potvrzovací dialog pro prvotní nahrávání hry si mohli autoři odpustit (já chci hrát a ne odklikávat otázku, jestli chci skutečně nahrát uloženou hru).
Konečně bych se mohl taky dostat k nějakým pozitivním prvkům a tím bych vyzdvihnul hardwarovou nenáročnost a bleskové loadingy. Další kladná věc je zabíjení nácků s malinko netradičními destrukčními prvky. U většiny her současnosti jsou nepřátelé nezdeformovatelné postavy, které sice zabijete několika ranami, ale na těle nemají ani škrábanec. Proto mě u Wolfensteina potěšily utrhané končetiny, nebo nácek držící se za prostřelenou krční tepnu (nehledejte za tím žádnou zvrhlost). Oproti jiným hrám může potěšit několik typů nepřátel a někteří bossové, kteří jsou ale díky dostupným futuristickým zbraním snadní soupeři.
Používání medailonu a využívání alternativní dimenze působí trochu všelijak, protože bez tohoto prvku hry by to byla další bezduchá a průměrná střílečka. Využívání jiné dimenze je jedním ze stěžejních artefaktů samotné hry, ale i tak mi nikdo nevymluví, že bullet time byl už v nejedné hře a i to ostatní vlastně není nic originálního. V pozdějších fázích hry ale člověku dojde, že ikdyž tohle všechno už v jiných hrách viděl, tak je to vlastně to, co ho na střílečkách baví a i já jsem si později (s přiměřenou gradací akce) přeci jen pochvaloval, že se nemusím učit nic nového a můžu se spoléhat na zažité principy a vlastnosti hry.
U této hry se ničeho nového nedočkáme, protože většinu z toho už nabídly jiné tituly a graficky jsou současné hry také o pár stupínků výše. Wolfenstein bych označil za takový mix různých her, který recykluje již jinde použité enginy, nápady a technologie a splácává je do této podoby. Celé to na mě působí, že se ta krize projevila i zde. Použily se staré licence, nebo vlastní enginy z minulosti a tomu celému se dala nálepka (v tomto případě název Wolfenstein), která čerpá ze slavných předchůdců a ze kterých ještě pujde vytřískat nějaký ten dukát.
Slabší vizuální dojem ale vykupuje dobrá optimalizace a hardwarová nenáročnost, proto na odreagování může někomu dobře posloužit i na notebooku. Neočekával jsem od této hry vůbec nic a to je možná dobře, protože by mě nejspíše asi zklamala a neubránil bych se pocitu, že tohle všechno už nabídly jiné hry mnohdy v lepším grafickém podání a v pestřejších mapách s nadanějšími NPC a promyšlenějším příběhem. Někteří historičtí puntičkáři mohou namítat pohrdání historickými fakty, ovšem mírné překroucení některých skutečností (jako třeba ve filmu Hanebný pancharti / Inglourious Basterds) pro lepší dojem na hráče/diváka, nemusí být tolik na škodu.
Zpočátku se mi nový Wolfenstein jevil jako nezáživná střílečka, jakých jsem už hrál desítky a ničím novým neoslní, ale s postupnou eskalací akce a vývinem událostí se mi začíná líbit čím dál tím víc (sic s drobným pocitem, že to stále ještě není ono) a rád si ho ve volných chvílích zahraji :)