Stupidní sitcomy

Už to bude pěkná řádka let, co jsem televizní vysílání zcela vyřadil ze svého života. Bohužel se televizním obrazovkám nedá vyhnout úplně a tak když někde zastihnu debiloskop zapnutý, bývají to nepříjemné zážitky. Není to sice tak vyčerpávající jako ve filmu Akumulátor (ačkoli…), ale i tak to na mě působí evidentně přesně opačně, než na většinu ostatních diváků.
Televize mi způsobuje utrpení.

Jako rudá barva na býka, tak na mě působí z režie přidávaný smích do stupidních seriálů. To je věc, která bude dnešním hlavním tématem. Musí to ven, protože jsem nedávno zjistil, že mě chytá amok už při prvních vteřinách v přítomnosti televize, ve které běží nějaký nejlépe americký sitcom, ale ani ty domácí nebývají pozadu…

Zažil to snad každý civilizovaný člověk: V televizi se odehrává nepříliš duchaplná zápletka. Dialogy i děj mezi postavami nebývají nijak kvalitně napsány, zpravidla dvojsmyslné až perverzní. Nesmí to být nic složitého nebo komplikovaného, protože cílovka nepřesahuje 100 bodů IQ. Sami autoři těchto nevalných scénářů evidentně nebývají příliš kapacitní, nedivil bych se, kdyby byli permanentně na drogách. Aby to ale působilo tím požadovaným dojmem, dá se za každou větu smích z publika a bude z toho hit pro masy.

Sami si udělejte takový „out of box“ test sami na sobě. Zkuste si vybrat libovolnou scénku z libovolného dílu libovolného sitkomu. Pusťte si ji bez zvuku jen s titulkami tak, abyste nevěděli, „kdy se máte smát“. Přijdou vám teď ty dialogy vtipné? Zjistíte, že jsou neskutečně trapné a ubohé. Díky zásahu z režie se potrháte smíchy nad texty, u kterých si normální člověk řekne „Co to doprdele je? Dělaj ze mě totálního vylízanýho idiota?„. Tu největší žumpu, ty největší hovna s radostí a s úsměvem sežerete a ještě budete chtít víc.

Smích je základní lidská reakce a emoce, myslím si, že by nám neměla být podsouvána vždy, když to vyžaduje scénář mimořádně podřadného televizního produktu.

Je smutné, že právě tento výkvět televizní zábavy, to největší dno útočící na základní lidské emoce, mají v oblibě i docela inteligentní lidé, kteří se pak na Twitteru rádi pochlubí tím, že promarnili celý večer sledováním celé série nějakého seriálu, který je v jádru naprosto stupidní a idiotský…

Nemusíme ale pro stupidní a idiotské scénáře chodit až k americkým sitcomům.
Zábavná, kulturní, informační i umělecká hodnota drtivé většiny ostatních seriálů ze záporných čísel nebezpečně atakuje nulu. Je až téměř trestuhodné, že existuje tolik lidí, kteří dobrovolně a s očekáváním hltají každou scénu z některého nesmyslného seriálu, kterými nás televizní stanice bombardují každý den.
Bohužel znám dost lidí ve svém okolí, kteří si bez pravidelné nálože pitomostí následované poctivou dávkou hovadin z některého těžce retardovaného seriálu, nedokáží představit večer… Například ultra dementní nekonečný seriál Ulice, bez nějakého cíle, vidiny konce, nebo náznaku jakéhokoli vývoje, si tento týden, před prázdninovou pauzou, odvysílá svůj 2855. díl. Vezmeme-li, že každý díl má s reklamami něco přes hodinu a jestli dobře počítám, tak poctivý pravidelný divák u tohoto vysoce kvalitního a hodnotného kinematografického počinu promarnil téměř 1/4 roku života! Čtvrt roku lobotomie a nalévání sraček do hlavy! To už přece musí zanechat nějaké následky… Co byste za čtvrt roku stihli udělat vy?

Když už jsme u toho počítání promarněného času, který vám už nikdy nikdo nevrátí, je tu šikovná online aplikace http://tiii.me/, kam zadáte název seriálu a kolik sérií jste shlédli a ona vám ukáže, kolik vám ten který odpad sebral času z vašeho života, který se určitě dal využít mnohem lépe, zábavněji a produktivněji. Píčoviny typu Přátelé, Jak jsem poznal vaši matku nebo Teorie velkého třesku jsou v této databázi pochopitelně zahrnuty, zadávejte jejich originální názvy, našeptávač už vám nabídne tu správnou volbu…

Blikající obrazovky vám vymývají mozky, programují vás na to, co si máte myslet, co máte poslouchat, koho máte volit, co si máte kupovat, co máte jíst, pít i kdy se máte smát. Informují vás o zmanipulovaných a zaplacených průzkumech veřejného mínění nebo volebních preferencích, pečlivě odfiltrovávají informace, které se k vám nemají dostat, straší vás válkami, chřipkami nebo uprchlíky a zaručeně dobře poradí, co dělat v případě mimořádných situací. Mafie ovládající politiky a vlastnící všechny média vás tímhle systematicky formují do poslušných oveček, kterým stačí říct klíčové slovo „Neodcházejte od obrazovek„.