Už to bude nějaký ten pátek, kdy jsem nahrával nějaký záznam. Dlouhá odmlka a absence alespoň jednoho dj setu v loňském roce byla způsobena technickými nedostatky. Konečně jsem si koupil alespoň ty nejzákladnější nejlevnější přenosky, zvuk nic moc, ale poslouchat se to dá, když se jim dá trochu větší přítlak, tak ani moc neskáčou a rád bych tedy prolnul do setu těch několik desek, co se v mé sbírce za ty roky objevilo.
Mimo jiné začali jsme s pár muzikanty jamovat a není to zase tak špatné, jen nám chybí ještě pár kousků pořádného hardwaru.
Přenosky by tedy už byly, teď zbývají už jen nějaké ty kabely, trochu slušnější elektrické housle a taky mi přestal hrát jeden reprák u odposlechu (na tohle bude stačit snad jen kus cínu a páječka). Ačkoli toto hudební uskupení nejspíše navždy zůstane jen v podobě konceptu a jen takového občasného blbnutí, nějaký ten záznam by mohl někdy vzniknout.
Pokud se podaří vyřešit hardwarové nedostatky, bude tu ještě jeden větší problém. Kam uploadnout pořízenou nahrávku? Na Dropboxu už moc místa nezbývá a jak plyne čas, tak postupně expirují a upadají nejrůznější úložiště a hostingy, na kterých jsem měl uloženy své staré záznamy a nahrávky setů.
Momentálně jsou mé hudební záznamy roztříštěné tak různě na různých FTP serverech, Dropboxech, všelijakých úložištích, případně už vůbec neexistují online a rád bych je měl všechny pohromadě na jednom místě v jednom úložišti s veřejným přístupem a pokud možno natrvalo. Se znovuzprovozněním webu sety.cz jsem zjistil, že některé moje sety jsou uploadnuté kdesi na všelijakých FTP serverech, což potěší, ale nejsou tam všechny a nemám možnost je jakkoli ovlivňovat nebo tam nahrávat další.
Pohrával jsem si s myšlenkou založit si Soundcloud, což jsem v jedné slabé chvilce skutečně udělal. Soundcloud je v tomhle ohledu fajn služba, jenže tu má jeden takový nehezký ojeb. Veřejně ukazuje jen dva soubory. Pokud jich tam nahrajete víc, ty starší schová a chce měsíční poplatky… Chápu, že tyto služby musí být z něčeho financovány, tohle je ale z mého pohledu velice nešťastné řešení. Určitě bych strpěl reklamu nebo jednorázový poplatek, ale když tam chci dvakrát do roka uploadnout nějaký záznam, tak určitě nechci platit 5 Euro měsíčně…
U jiných podobných služeb nemám moc důvěru v to, že tu budou třeba ještě za 10 let, nebudou najednou také vyžadovat platby, nebo se prostě pro ukládání-přehrávání-stahování hodinových setů nehodí.
Stačilo by mi cloudové ůložiště zdarma s prostorem o několika GB, které se nebude chtít párovat s nějakou soc. sítí nebo operačním systémem, umožní přehrávání i přímé stahování mp3 souborů i o velikosti přes 100MB a má přehledné webové rozhraní (není podmínkou, v tom případě ale musí mít klienta pro linux nebo Android) a nebude vyžadovat pravidelné přihlašování. Nemám ani nijak přehnané nároky na traffic, ale to se u hudebních souborů opravdu špatně odhaduje…
Akce Suchej únor (www.suchejunor.cz) již běží několikátý ročník a já ji vlastně poprvé pořádně zaznamenal až tento rok hlavně díky Twitteru a jakési mediální kampani.
Jde vpodstatě o to se hecnout a celý měsíc nevypít ani kapku alkoholu. To zní jako výzva, tak proč ji nezkusit. Ne že bych byl tak beznadějný případ a těžký alkoholik, v životě už jsem měl i mnohem delší abstinenční období (a teď nemyslím dětství), ale samotného mě zajímalo, jaký vliv bude mít hlídaná a kontrolovaná abstinence a jestli se to nějak projeví.
Ze začátku se zdálo, že to bude velice jednoduché a snadné, alkohol přeci není tou nejdůležitější součástí mého života a proto bude Suchej únor vlastně taková sranda. Pro mnohé zúčastněné je to lehčí tím, že únor je nejkratší měsíc (i v přestupném) roce. Já to bral jako takovou zkoušku a zajímavý pokus, který bude velice snadné úspěšně dokončit.
No, nalijme si čistého vína (i když to zní v souvislosti s touto akcí jakkoli divně) nebylo to zase až tak snadné a únor nebyl zrovna ten nejšťastnější měsíc v roce, jak jsem si původně představoval…
1.2.2016 vycházelo zrovna na pondělí. Já začal Suchej únor vpodstatě o dva dny dříve, protože poslední pivo jsem měl v pátek 29.1. večer, v sobotu se k tomu už nějak nedostal a v neděli před prací zpravidla nepiji a nepil jsem ani teď. A když jsem v pondělí 1.2. narazil znova na hashtag #suchejunor, tak jsem si říkal, že to taky zkusím. Nebude to přeci nic složitého.
To jsem ovšem ještě netušil, jaké klacky pod nohy mi osud bude házet…
5.týden roku 2016 se dodatečně oslavovaly hned několikery lednové narozeniny. Naštěstí jsem z toho vyvázl naprosto střízlivý. 5.týden byl ale také ve znamení zlomeného srdce, velikého emočního vypětí a depresivních stavů. Nešťastná láska a žal se zpravidla musí pořádně zapít. Zatnul jsem zuby a odhodlal se s tím nějak vypořádat i bez alkoholu. Srdce už mám roztrhané a rozlámané tolikrát, že by mě tohle nemělo nějak zvlášť vyvést z míry. Tenhle heartbreak byl ovšem o to víc bolestivější, že u ní jsem vlastně vůbec poprvé v mém životě poznal něco, co jsem u žádné jiné dosud nevycítil. O této slečně s jistotou vím, že je to ta, se kterou chci mít děti. Noční můry, smutek a deprese přetrvávající do teď. Ze začátku to bylo těžké, ale dokázal jsem se s tím nějak srovnat i bez alkoholu.
6.týden roku 2016 se zase hodně vyjednávalo a domlouvalo. Kde jinde než v hospodě. Má přítomnost se tedy v hospodách zkrátila na nejkratší nutnou dobu, kdy jsem u debatování vypil vždy jednu velkou Kofolu. Opodstatňoval jsem to také tím, že pak musím ještě do práce nebo řídit. I několik akcí jsem musel odříct a naplánovat místo nic něco jiného, protože jsem věděl, že bych tam střízlivý nevydržel…
7. a 8.týden roku 2016 probíhaly nějaké menší či větší oslavy a výročí (nedostaly mě), ale nejvíce je poznamenalo úmrtí v rodině. I tohle se obešlo bez mé interakce s alkoholem a na obřad jsem dělal řidiče, svážel a odvážel smuteční hosty, takže jsem pochopitelně nemohl pít. A bylo to asi nejtěžší období celého února. Ten poslední týden se na mě sesypaly prožité události posledních dní a celkem jasně jsem si uvědomil, že mě na tom světě vlastně vůbec nic netěší. Chuť stavit se v hospodě byla neuvěřitelně silná. Po čtyřech pivech by ten svět byl hned hezčí a veselejší. Ale nakonec jsem tomu pokušení nepodlehl. Když už jsem to vydržel tak dlouho, zbývá už jen necelý týden… Také jsem si uvědomil, že kdybych šel na 4 piva, dal bych si jich nakonec minimálně 7, po zbytek dne bych už nic neudělal a ráno by mi bylo akorát blbě.
Suchej únor mi nakonec v sobotu 27.2. neočekávaně ukončil soused, který naléhal, ať se stavím, že se mu rozbil notebook a jestli bych se na to nemohl přijít podívat. U sousedů probíhalo takové neformální setkání se vzdálenými příbuznými a než jsem stačil odklopit víko notebooku, bylo přede mnou pivo a panák Myslivce (fuj). No vysvětlujte sedmdesátiletému pánovi, co je to Suchej únor… Já jsem to v ten okamžik regulérně vzdal, neměl jsem už energii na nic. Pivo zachutnalo, Myslivec už tolik ne, ale ze slušnosti jsem ho do sebe vylil a hned dostal dalšího… Díky dvoudennímu náskoku jsem ale nakonec těch 29 dní vydržel.
Nebudu vám lhát, asi dvě hodiny poté jsem se posral, jako už dlouho ne. A co teď? Můžu si vlastně dát pivo, když už se to takhle neplánovaně ukončilo. Nakonec jsem si pivo nedal, ani žádný jiný alkohol od té doby. Místo toho jsem si sesumíroval, co mi ten měsíc střízlivosti dal a co vzal:
Zápory:
Hořkost těžkých životních situací si musím pěkně vychutnat plnými doušky a při všech smyslech. Alkohol není řešení, jen krátkodobé anestetikum.
Musel jsem odříct několik akcí a přehodnocovat svojí účast na nejrůznějších událostech, kde se pije alkohol. Ale ve své podstatě jsem zase o tolik nepřišel…
Klady:
Shodil jsem 4 kila. Když už teda má ten detox k něčemu být, snažil jsem se poctivě cvičit, udržovat se v kondici a trochu eliminovat OTP (okrasné tukové prstence) v břišní části. To se docela i povedlo, jeden měsíc je ale málo, nějaké očekávání by se mohlo naplnit až po druhém měsíci… Každopádně po fyzické stránce se cítím o deset let mladší :)
Střízlivost. Prostě je skvělý pocit vědět, že můžu kdykoli sednout za volant a nemusím si vzpomínat a počítat, kdy jsem naposledy něco pil.
Paměť. Nečekal jsem to, ale zjišťuji, že měsíční nepřetržitá střízlivost má hlavně v práci pozitivní vliv na to zapamatovat si, co se kdy a čím dělalo, nemusím pořád běhat sem a tam přečíst si několik čísel, protože si je zapamatuju. Také jsem měl dostatek času a energie na dělání dalších věcí.
Úspora peněz. Jestli jsem dříve chodíval jednou týdně do hospody, dal si tam v průměru deset dvanáctek, útrata byla 250Kč. Občas se i stalo, že také něco k jídlu. Moje měsíční útrata v restauračních zařízeních se tedy pohybovala okolo tisícovky. Měsíční abstinence mi podle této prosté formulky ušetřila zhruba tisícikorunu.
Další úspory do budoucna. Přibližně 2 roky zpátky jsem míval období, kdy jsem pil docela hodně a díky tomu si vypěstoval tzv. toleranci. Celou noc jsem na baru do sebe lil všechno možné, hýřil s děvčaty a ráno v 7hodin v pohodě nasednul na kolo a jel třeba 8km domů a ještě u toho bezproblémů psal smsky. Teď v sobotu máme opět takové nepravidelné posezení s muzikanty v hospodě a já vím, že tam tentokrát svých obvyklých 12 dvanáctek a několik panáků slivovice jen tak nevypiju, protože jsem se prostě dostal z formy (a pokud ano, tak nechci vidět, jak to dopadne)
Abych to nějak shrnul. Očekávání bylo trochu jiné, než krutá realita. Suchej únor byl chvílemi velká řehole a osud se rozhodl, že mi vítězství nedá zadarmo. Nicméně povedlo se mi celých 29 dní vydržet bez kapky alkoholu a s neplánovaným přerušením jedním pivem a dvěma Myslivci v tom dále pokračuji, alespoň do soboty.
Kdykoli bych to nejspíše dokázal zopakovat. Klidně zase příští rok v únoru, to snad budou lepší podmínky. Zkusíte to také?
Někteří si možná vzpomenete, že jsem tu onehdá rozebíral Online DJ aplikace, umožňující mixování hudebních souborů bez potřeby hardwarového nebo softwarového vybavení.
Dnes se podívám na hudební mixovací aplikace, které si můžete nainstalovat do svého telefonu nebo tabletu s operačním systémem Android.
Na začátek musím říct, že to není nic jednoduchého, protože všechny aplikace dělají (nebo alespoň měly by dělat) víceméně to samé, skoro stejně vypadají a v obchodě Play jich je nepřeberné množství. Vyzkoušet a pojmout tolika aplikací, které se od sebe liší jen v detailech, je docela výzva. A pokud máte zájem si zkusit na svém telefonu míchat svoje oblíbené tracky a nechce se vám zkoušet jednu po druhé, přináším tento přehled těch, které mi připadají jako nejlepší nebo nejpoužitelnější. Vyzkoušel jsem jich tucet a z toho vybral pouze 3, které stojí za pozornost. Ty, které neprošly sítem, mají vážnější nedostatky nebo prostě nesplňují všechny požadavky plnohodnotného mobilního DJ softwaru a jsou to spíše jen hudební přehrávače plné reklam, kterým zpravidla chybí možnost regulace rychlosti přehrávání, která je pro prolínání skladeb klíčová.
Vývojáři těchto aplikací to nemají vůbec jednoduché, protože mixování digitálních nahrávek vyžaduje nejen značnou míru optimalizace jak po stránce výkonu, tak i v UI. Aby taková aplikace obsáhla všechny potřebné prvky pro synchronizaci dvou hrajících skladeb, musí být rafinovaně komplexní a přitom na malé dotykové obrazovce poskytnout uživateli všechen potřebný uživatelský komfort a přehled a když nabízí i něco navíc, získává body k dobru a jen tak nezapadne mezi desítkami ostatních.
Jak už asi bude všem jasné, všechny tyto mobilní dj aplikace slouží jen k ukrácení dlouhé chvíle nebo pobavení. Tomu odpovídá i cena, všechny jsou v základu zdarma. Pokud to s mixováním myslíte vážně a plánujete vystupovat na akcích a večírcích, doporučím vám to samé, co v případě online dj aplikací: musíte zainvestovat do hardwarového vybavení. Pokud ale zainvestujete do mobilních dj aplikací, získáte užitečné pomocníky pro snadné a rychlé mixování hudebních podkresů nebo jinglů pro vaše videa nebo podcasty.
Při testování jsem se zaměřil hlavně na použitelnost a přehlednost uživatelského rozhraní, rychlost odezvy a věrnosti simulace scratchování. Jako referenční tracky jsem používal převážně vinyl ripy Révolution od Dj Mutante, Turn it up od Las Vegas 909 a The Prophet od CJ Bolland na otestování synchronizace rozdílného bpm i rozdílu zvukových hladin a zkoušky scratchování na rovných výrazných beatech. Dalšími mixovanými tracky byly Deeper love od Noisia, Hitman (Dream Team Remix) od Marvellous Cain a kvůli vokálům i Junglist od Congo Natty. Dost rozdílné hudební styly, které ale hodně lidí zaměňuje. V základu mají hodně společného, i začínající dj by je podle stejné rytmiky i posloupnosti bicích dokázal na gramofonech snadno srovnat, automatická synchronizace s tím může mít problém.
Cross DJ Free
Jeden z mála favoritů mnou testovaných androidích DJ aplikací. Mixvibes je známá značka v oblasti hardwarových i softwarových hudebních udělátek a neudělá ostudu ani na mobilech. Cross DJ free má přehledný a přitom jednoduchý design, rychlou odezvu, všechny potřebné funkce, nechybí podpora velkých souborů i široké možnosti nastavení a přizpůsobení. Dokázal bych si ho představit i jako efektivní samostatný hudební přehrávač díky funkci automix, kterou si ale (stejně jako většinu dalších funkcí) musíte samostatně dokoupit. Tak jako drtivá většina ostatních dj aplikací, má Cross DJ Free obrácený pitch control. Také občas nesedí náhledy souborů ve výběru tracků. Synchronizaci rovných beatů zvládá bez potíží, nebojí se ani kombinace rovných a zlomených beatů a kvůli tomu bezokolků až příliš výrazně zpomalí nebo zrychlí přehrávanou skladbu. Synchronizace funguje podle signálových špiček bez větších výhrad, pravda ne vždy se to povede napoprvé a chytání podle dob a pasáží tu nečekejte. Přestože scratchování není příliš věrohodné, z náhledu tracku v detailu prakticky nic nepoznáte a s programem nezvládnete věrně reprodukovat ani baby scratch, můžu ho doporučit jako vhodného kandidáta pro investici, pokud chcete odemknout další funkce jako nahrávání, keylock, efekty, nebo výše zmiňovaný automix. Scratchování na malém displeji telefonu je už samo o sobě dost zvláštní…
Djay FREE
Je sympatický software od méně známého vývojáře Algoriddim, kterému na první pohled nic nechybí. Poradí si se skladbami ze Spotify i s těmi ve vašem telefonu. Nerozumí si ale s playlisty z jiných přehrávačů. Sync může někdy hlásit, že dvě zvolené skladby mají příliš rozdílné bpm, ale když to zkusíte znova, programu se zpravidla podaří sladit rychlosti bez větších problémů. Je sice trochu náročnější, odezva může být trochu pomalejší na slabších telefonech, ale scratchování a chování ploten je tu asi nejlépe zpracováno ze všech dostupných mobilních dj programů. S trochou úsilí se vám podaří palcem na displeji vyloudit slušný baby scratch, současné použití crossfaderu je ale už velmi obtížné. Tenhle program má vše jak má být, není tu zbytečně nic navíc. Zdarma tu jsou dostupné základní efekty, smyčkování i tři cue-pointy. Nahrávání, automix, zvukové banky a širší možnosti nastavení jsou dostupné za necelou stokorunu. I zde by se dalo hovořit o dobře investovaných penězích, pokud plánujete vytvářet mixované hudební podkresy pro svá videa nebo podcasty.
edjing 5 DJ Music Mixer Studio
Asi jediný software tohoto druhu, který umí v základu automix bez příplatků. Je to tak první vážný kandidát na efektní hudební přehrávač, který vám sám prolne skladby v určeném pořadí a vy se nemusíte už o nic dalšího starat. Sync si poradí jen se soubory s pobobným bpm, případně musíte rychlost upravit ručně a pak to zkusit znova. Pitch je zajímavě schován ve středu kotoučů a potěší i keylock nebo možnost nahrávání vašeho mixu. Scratchování a chování decků není příliš věrné, ale je znát snaha a snaha se cení. Bude na vás vyskakovat hodně reklam, ale zase je hodně funkcí odemčeno už v základní free verzi. Cena za plnou verzi bez reklam s přístupnými všemi efekty, příslechem do sluchátek a několika skiny je trochu přemrštěná 293Kč, nicméně jednotlivé funkce lze odemykat i za body, které získáváte za sdílení, doporučení, stažení dalších aplikací atd. Je to tedy takový RPG DJ soft. Někomu to může vyhovovat, mně to připadá přinejmenším zvláštní, ale nakonec proč ne.
Androiďácké dj aplikace jsou o krůček dále, než ty online. Dá se říci, že to, co se od nich vyžaduje, zvládají pro domácí a nenáročné použití celkem uspokojivě. Synchronizace je povětšinou bezproblémová, jen nečekejte, že se bude trefovat do dob nebo začátků pasáží. To si budete muset chytit sami a při troše štěstí vám to následný sync nerozhodí. Při testování jsem nehodnotil zvukovou kvalitu výstupu ani rozsahy ekvalizerů, protože sluchátka jsou pro můj současný telefon tak trochu problém. Každopádně se nepředpokládá, že by se s tímhle softwarem na hraní (od slova hrát si, ne hrát muziku) dalo někde vystupovat na akcích. Nikdo snad nebude tak slabomyslný, aby zapojoval telefon k výkonné aparatuře. I když pár takových expertů už jsem taky zažil…
Asi to bude vypadat trochu divně, ale pořídil jsem si opět nový telefon.
Necelý rok, co mám Huawei Honor 3C, ho vystřídá parametrově víceméně stejný telefon, který je ale v ledasčem lepší. Opět v tom asi sehrál roli alkohol a taky neodolatelná částka v asijském e-shopu umocněná slevovou poukázkou. I přes nejčernější vize vysokého cla a absence záruky byla cenovka stále více jak o polovinu nižší, než je v tuzemských e-shopech, byla dokonce hodně podobná té, když jsem Honor 3C svého času kupoval, takže se telefon iGET Blackview BV 5000 společně ještě s několika dalšími cetkami koncem listopadu loňského roku ocitnul ve virtuálním nákupním košíku. No co, ze svého na to nedám ani korunu, stačilo převést pár Bitcoinů, které jsem zdarma získal už dříve :)
Když se Blackview BV5000 poprvé objevil v několika preview na specializovných webech, okamžitě mě napadlo, že tohle je přesně ten telefon, jaký jsem si vždycky přál a svrběla mě ruka ho hned objednat. Chvíli jsem ale odolával. Přeci jen ty ceny v českých obchodech nejsou u tohoto přístroje zrovna příznivé a několik lidí z oboru mě přesvědčovalo o tom, že iGETy se dost serou. Jakmile mi ale z DX poslali slevový kupón s tím, že se dá kombinovat ještě se současně probíhajícími předvánočními akcemi, byl to ten pravý kupní signál.
Po kladných zkušenostech s Honor 3C, jsem se zařekl, že už nikdy nechci Android zřízení s měnší než 2GB RAM. BV5000 tohle splňuje, ba co víc, má neuvěřitelnou kapacitu baterie 5000mAh a odolnost proti vodě i prachu. Bylo mi jasné, že je to trochu cihlička (229g) za ty prachy to nebude top přístroj, fotky asi nebude pořizovat v suprové kvalitě a možná že někde bude něco skřípat.
Čtyřjádrový procesor MT6735 1GHz, 5″ HD IPS s 1280×720, 2GB RAM, 16GB interní paměť, microSD až 32GB, 13MPx + 5MPx fotoaparát, BT4.0, GPS, FM rádio, 4G/LTE, baterie Li-pol 4700-5000 mAh, Dual SIM, IP65 (někde udávaná i IP67), Google Android 5.1 Lollipop
Občas to zaskřípe hlavně v softwaru, takže rovnou přejdu k těm negativům.
Na všech pracovních plochách je vyhledávací řádek Google, který nejde odstranit. Pracovní plocha se občas sama od sebe (nebo po ukončení aplikace) „resetuje“. Asi vteřinu nebo dvě je vidět jen obrázek pozadí, pak postupně doskakují ikonky a widgety, které tam mají být. Pracovní plochy jsou v základu 4, ale společně s nimi tu jsou také natrvalo umístěné dvě pracovní plochy, které nelze odstranit a které způsobují právě toto „resetování plochy“, takže je dobře, že se občas nenačtou, když se plocha sama „resetuje“. Doskočí třeba po minutě používání. Jedna z těchto dvou trvalých ploch slouží k přehrávání hudby, jež se mi ale odsud nikdy nepodařila spustit. Kliknutím na tlačítko Play se objeví jen „Searching songs, Please wait…“, nic se nepřehraje a po chvíli se plocha sama zresetuje na domovskou plochu. Další trvalá plocha je jakási galerie fotek, které jste nafotili ne foťákem, ale právě přes integrovanou funkci fotoaparátu této plochy. Pořízené fotky jsou navíc docela nepřirozeně široce oříznuté do podoby pohlednic a zobrazují se v jakési timeline a odesílají kamsi do cloudu. Dvě naprosto zbytečné pracovní plochy, které pro běžného uživatele nemají prakticky žádné využití a nelze je normálně odstranit… Od posledního vypnutí a zapnutí telefonu jsou tyto dvě neužitečné plochy pryč, prostě se vůbec nenačetly při bootování a již nezpůsobují výše popsaný problém s resetováním. Je to záhada, do engineer modu jsem se zatím hlouběji neponořil, ale mám takový pocit, že jsem to tam nikde na první pohled nenašel ani nevypínal…
Když už jsme u těch pracovních ploch, není tu nikde možnost odebrat nebo přidat další. Kdybyste chtěli vytvořit další plochu, prostě musíte zaplnit všechny plochy ikonami a widgety, aby na nich nezbývalo místo a po instalaci další aplikace se objevila nová plocha s jednou ikonkou právě nainstalované aplikace. Ovšem pozor! Pokud necháte jednu plochu nad-limit prázdnou, telefon ji automaticky maže!
Přístroji chybí notifikační dioda. Respektive vedle senzoru světa je diodka, jednou jsem ji dokonce viděl slabě svítit červeně (už si ale nepamatuji při jaké příležitosti – spíš to byla nějaká chyba, protože svítila neustále a musel jsem restartovat telefon, aby zhasla). Její zprovoznění přes několik aplikací zatím nebylo úspěšné a diskuze na internetu hovoří o tom, že to ani nejde.
Funkce Smart Lock fungovala jen první den. Nastaveno to bylo tak, aby se mi telefon doma nezamykal. Polohu si to našlo přes signál SIM karty, rádius cca 100m. Když jsem se druhý den vrátil z práce, telefon se už zase zamykal. Možná to bude tím, jak jsem si hrál s nastavením dalších věcí, nebo taky že už jsem vyplácal FUP (ale to je hodně nepravděpodobné), ukáže se časem. Mrzí mě, že reaguje jen na polohu telefonu na mapě a ne třeba podle toho, k jaké je připojen wi-fi síti. Každopádně je to šikovná funkce, zklamalo by mě, kdyby kvůli její funkčnosti musela být neustále zapnutá GPS.
Konstrukce telefonu vypadá, že by se do něj skutečně nemusela dostat voda při sprchování. Odzkoušeno opláchnutím špinavého telefonu pod proudem vlažné vody :) Možná že by i mohl přežít krátké ponoření do vody (o čemž svědčí několik testovacích videí na YouTube). To ale zkoušet nebudu, stejně jako zatloukání hřebíků nebo rozbíjení ořechů, demonstrované na promo videu. Plastový zadní kryt, rámeček na bocích a zesílené hrany telefonu nepůsobí nijak robustně a ačkoli se jedná o outdoor telefon, pády na zem nebo hrubší zacházení by mu ruku v ruce s jeho hmotností asi mohly ublížit. Ostatně i některé recenze uživatelů hovoří o prasklých displejích po pádech na zem z půlmetrové výšky. Displej je totiž nepochopiteně vystouplý a při pádu je první na ráně. Je na něm sice nalepená ochranná folie již z výroby, ta ale prasknutí nejspíše nezabrání. Vystouplý a po stranách zaoblený displej mi trochu připomíná Samsung Galaxy Edge, jenže zde je zaoblený displej ještě více nepraktický a nic na něm z boku není vidět. Navíc i tyto okraje jsou citlivé na dotyk a může se často stávat, že si neopatrným dotykem právě tohoto zaobleného okraje stisknete na displeji něco co nechcete.
Dalším drobným konstrukčním nedostatkem jsou příliš zapuštěné konektory pro nabíjení a sluchátka pochopitelně schované pod gumovými krytkami, které pro jejich plnou funkčnost musíte důkladně zavírat, jinak zůstávají odchlíplé. Pokud chcete nabíjet telefon jiným, než dodávaným kabelem, musí mít dostatečně dlouhý konektor, jinak ho přes kolejničku, která slouží k utěsnění podél gumové krytky, prostě nenasadíte. Stejný problém je i u dodávaných sluchátek (i u těch, co mám doma), jejichž jack konektor taktéž nelze úplně zasunout. Kvalitu zvukového výstupu do sluchátek nemám možnost posoudit, každopádně dodávná handsfree sluchátka s mikrofonem nejsou žádná sláva a na poslouchání muziky třeba při sportu rovnou zapomeňte právě kvůli tomu, že jack konektor nelze zcela zasunout do zdířky, při pohybu se vám bude uvolňovat a sluchátka vám budou bručet a prskat…
Integrovaný reproduktor umí být i docela hlasitý, zvuková kvalita je odpovídající ceně, není to žádná hrůza, ale ani žádná nádhera. Na hlasitý odposlech telefonátů to stačí. Telefonování nijak nevybočuje z normálu, druhá strana mě slyší normálně, já je také. Signál se neztrácí, pokud kvalitu signálu porovnám s Honor 3C, budou na tom laickým odhadem přibližně stejně.
Výpis sms zpráv (ty bublinky konverzace pro každý kontakt) nelze zvětšovat ani zmenšovat. Prostě jedna stálá velikost písma a nic víc. U jiných telefonů to jde.
Neukazují se stavy komunikace pro jednotlivá připojení. U jiných telefonů se v ukazateli úrovně signálu SIM karty zobrazují šipečky nahoru nebo dolů symbolizující příchozí a odchozí provoz. Tady jen na ukazateli wi-fi. Také mi přijde, že citlivost wi-fi i GPS byla na Honoru lepší. Honor GPS signál našel i v místnosti a wi-fi si udržel připojenou i přes několik stěn od routeru, Blackview BV5000 je v tomhle znatelně slabší. Fotografie snad ani nemá cenu zmiňovat. Jednoduše jsou oba foťáky odpovídající ceně. Zdá se mi, že má trochu potíže se zachycením zelené barvy. Pěknou fotku s tímhle telefonem neuděláte. V šeru nebo při horších světelných podmínkách například v klubu na fotkách nic nepoznáte ani při použití blesku. Videa jsem zatím nijak zvlášť nezkoumal a nepořizoval, lze natáčet údajně i v HD, kvalitu bych ale přirovnal k dobám, kdy se foťáky začaly objevovat v prvních telefonech před patnácti lety. Jedinu pozitivní věcí na zadním foťáku je to, že nevyčnívá, tak jako to je nepochopiteně u většiny mobilů a telefon se tak nekolíbe na stole.
Malá drobnost o aktivovaném budíku, ale žádném údaji o času buzení v liště nebo u hodin, mi chyběla i na Honoru. I sem si musím doinstalovat widget.
Pojďme si taky povědět o těch lepších stránkách telefonu.
Baterie je jednoznačně to nejlepší, co tenhle telefon nabízí. Po prvním nabití a následném zkoušení a obzvláště intenzivním testování všeho možného, mi telefon vydržel v provozu přibližně 65hodin a to jsem si v závěru při posledních procentech omylem pustil písničku na max hlasitost. Při běžném používání se s výdrží baterie hravě dostanete přes 3 dny, troufám si tvrdit, že při úspornějším provozu klidně i týden! Díky obří baterii lze telefon díky přibalené OTG redukci použít jako powerbanku a dobíjet jiná zařízení.
Trochu jsem se bál velikosti. Vždyť už i 5″ lopata je značně nepraktická. Nakonec to není tak strašné. Při 5″ displeji je sice o malinko větší, než klasické telefony stejné uhlopříčky, ale rozhodně je menší, než jiné outdoor telefony, které nabízejí menší obrazovku, ale mnohem větší i širší rozměry. Při jeho hmotnosti jsou jeho rozměry konečně smysluplné. Když ho porovnám s jeho předchůdcem, tak mi je už jasné, proč mi jeho velikost tak vadila. U těžšího telefonu mi takový rozměr nevadí, možná že i vyhovuje. Člověk má konečně pocit, že drží v ruce něco pořádného, lépe se drží, potěžkává, nevyklouzne z ruky.
Přední stranu nad-pod displejem nehyzdí žádný nápis ani logo a telefon v černé barvě působí elegantně. 4G mi na Honoru ani tak nechybělo, nicméně během toho roku se rozšířilo i tam, kde stěží chytnete Edge a protože se na takových místech pohybuji docela často, je to vítaná změna.
Probuzení obrazovky poklepáním funguje bezchybně a mnohem spolehlivěji než na Honoru, kde ve 4 z 10 pokusů nefungoval. Také se nemusím bát si vzít tento telefon do vany nebo k bazénu. Je to spíš taková psychologická věc, a její praktičnost se určitě projeví až časem, každopádně utopený nebo vybitý telefon je noční můrou většiny uživatelů. Moje už ne :)
Speciálně pro tento telefon je v nabídce zdarma ke stažení hned několik témat ikon i vzhledů, vybrat by si měli všichni. Ke každému kontaktu si můžete nastavit různá vyzvánění a dokonce i zvuk sms. Bohužel některými uživateli dual sim telefonů vyžadované rozdílné zvonění pro různou SIM telefon neumí. 2GB paměti zaručují rychlý chod aplikací, zatím jsem se zamrzáním nebo zpomalováním telefonu neměl problém, ani když je na pozadí spuštěno několik desítek aplikací. Bohužel u jejich výpisu chybí možnost je ukončit všechny najednou, ani tu není údaj o využití RAM. Chytré somatické senzory, ani sdílení přes HotKnot nemám zatím otestovány.
I přes několik výhrad hlavně k UI je dojem z nového telefonu vesměs pozitivní. Pokud jsou mezi čtenáři potenciální zájemci o tento telefon, na otázku jestli koupit nebo nekoupit mám odpověď: počkat, jestli s novou ROM výše popsané problémy zmizí. Nejaktuálnější verze ROM je z listopadu loňského roku a obsahuje výše popsané neduhy. Nečekám zázraky, ale softwarově vyladěný bude tento telefon bezkonkurenční a můj rok starý Honor 3C si už našel nového majitele :)
Stalo se takovým pravidlem, že vždycky kolem Vánoc experimentuji s nejrůznějšími linuxovými distribucemi uplynulého roku a zjišťuji, co se za ten rok urodilo a co bych si mohl zase na ten rok nainstalovat jako hlavní operační systém.
Protože si to Canonical u mnohých uživatelů (včetně mně) s pracovním prostředím Unity ve svém Ubuntu dost posral, s čistým Ubuntu jako takovým jsem nadobro skoncoval před několika lety. Pokusy o varianty Ubuntu s Gnome, KDE, Xfce atd., skončily nakonec u posledního trojkového Gnome, který ale nemá na starou dobrou dvojku především použitelností. Neustálým experimentováním a poslepováním jiných prostředí a jejich nadstaveb jsem nakonec chvíli setrvával u Gnome 3, ale v mnohém mi nevyhovoval. Nejenom že je to takový nehezky náročný kočkopes s mizernou stabilitou a odladěností některých systémových komponent, ale hlavně velice časté zasekávání a havárie prohlížeče Firefox mi bránily v normálním používání počítače. I stávalo se několikrát denně, že jsem musel otevírat konzoli a zadávat kouzelný příkaz „sudo killall … „
A tak jsem se dostal k Mintu. Odrůda Ubuntu s Cinnamonem. To by mohlo být to, co hledám.
A skutečně. Po nabootování z instalačního disku jsem velice mile překvapen nejen příjemným vzhledem Cinnamonu, ale i přehledným ovládáním a nabídkou nastavení, která byla v Ubuntu 14.04 nepochopitelně sesekána a spousta věcí v ní chyběla.
Na Cinnamonu je znát, že tohle pracovní prostředí navrhoval někdo s estetickým cítěním a smyslem pro použitelnost. Navíc se dá velice jednoduše přeskládat podle potřeb uživatele. To, co v Gnome 3 nešlo, nebo šlo docela obtížně, lze tady udělat doslova na pár kliknutí myší a přitom si zachovat blbuvzdornost a nemožnost si to rozhasit tak, aby to nešlo dát zpátky do pořáku.
Protože mám různé činnoti na internetu striktně rozdělené na rozdílné prohlížeče, bylo doslova vysvobozením shledat se s prostředím, ve kterém Firefox nepadá, nebo nespotřebovává všechnu operační paměť, tolika neswapuje a nezasekává se. No, pravdou je, že mi už taky jednou spadnul, ale to byla asi taková zátěžová zkouška, kdy jsem schválně listoval timeline jednoho Twitterového účtu, který postuje převážně videa, pohyblivé obrázky a výpočetně a paměťově náročné příspěvky… Oproti trápení v Ubuntu, kdy Firefox havaroval nebo jsem ho musel sám zabíjet i několikrát denně, je tohle příjemná změna.
Nebylo co řešit. Z live CD Mintu jsem byl naprosto unešen a velice potěšen, že všechno funguje jak má, všechno je tam, kde by mělo být, působí jako jednotný celek a docela to i vypadá k světu. Instalace dualboot vedle stávajícího Ubuntu, ke kterému se již s největší pravděpodobností nikdy nevrátím, proběhla během několika minut. Nejvíce času asi zabralo kopírování několikagigové složky z Thunderbirdu s obsáhlým seznamem různých e-mailových účtů. Zálohy mám zarchivované na Dropboxu, stačí jen exportovat záložky z prohlížečů a během necelé hodiny mám až překvapivě jednoduše zmigrované do nového systému vše, co potřebuji pro práci.
První den si hraji s nastavením, doinstalovávám potřebné programy, objevuji všechny krásy tohoto báječného systému a pochvaluji si, jak z toho Gimpu šlo udělat pracovní prostředí, které si může uživatel přizpůsobit přesně podle sebe a nemusí kvůli tomu doinstalovávat hromadu kravin nebo provádět složité hackování. Ještě z hecu zkouším Xwax a Mixxx. Xwax nyní ve verzi 1.5 funguje parádně, Mixxx již tentokrát nepadá, ale opět se ujišťuji, že je to stále nepoužitelný DVS program. Možná, že někde v nastavení má možnost výstupu do klasického mixáku jakože ze dvou gramofonů a ne jen nepochopitelně jeden master výstup, ale tím jsem se již dále nezabýval. Zjistil jsem prostě, že na domácí hraní by to možná někomu stačit mohlo, na akci to není…
Linux Mint 17.3 je ve všech ohledech a směrech tisíckrát lepší, než to, co jsem používal donedávna. Můj stařičký Dell Vostro 1220 se již nezadýchává a opět šlape jako hodinky. Neirituje mě třeba tím, že se sám náhodně neprobudí hned po uspání do paměti, má konečně použitené rozšíření na externí obrazovku, Firefox je (relativně) stabilní, a třeba taková otravná maličkost, jako neustálé obnovování náhledu právě stahovaného multimediálního souboru, která neúnosně vytěžuje procesor, jsou minulostí.
Když se budu hodně snažit a hodně přemýšlet, tak najdu i pár nedostatků. Tím prvním je chybějící účet hosta v základu. Vím, že starší verze Ubuntu to měly. Zrovna v sobotu přišel bratr, ať mu pujčím počítač, že si potřebuje něco zadat do databáze na internetu. V ten okamžik jsem přišel na to, že tu není možnost odhlásit se a přihlásit se jako host… Dalším neduhem (ale to není problém Mintu) je ukončení vývoje nejlepšího dockovacího appletu Avant, který už ani není v repozitářích. Místo něj je Docky, který se ale náhodně sám ukončuje, nebo nepříliš vhodný Cairo dock, který zase umí zbytečně moc věcí, ale ne to, co chci já… No a pak klasická anabáze zprovoznění tiskárny, která ale nejde na vrub Mintu, ale HP, který má bordel v databázích a jejich hplip vlastně ani neví, který ovladač a certifikát chce…
Linux Mint mi přijde tak boží, že jsem se ho jal instalovat i na všechny ostatní počítače v domě (kde to kapacita dovolí). Pokud se nic závažnějšího nestane nebo nevzniknou neočekávané nároky na jiný OS, příští Vánoce asi nebudu muset zkoušet jiná distra, protože s Mintem jsem velice spokojen a vím, že mi vydrží hodně dlouho :)
Protože se mi nechce psát do nejrůznějších diskuzí pod články o zmršené rekonstrukci pardubických Tyršových sadů, vystavím si to sem, aby to nezapadlo mezi dalšími kritickými názory mnohých Pardubáků.
Takže. Pardubice mají nově zrekonstruovaný park v centru města. Investice to nebyla nikterak malá a ani samotná revitalizace neprobíhala podle plánu. To se dalo ale očekávat, že když jde o stomiliónovou sumu, že se bude šmelit…
Onehdá jsem se po nových Tyršových sadech konečně prošel i já. Nesmí se tu jezdit na kole, venčit psy, pít alkohol, kouřit, jíst, šlapat po trávě, dívat se na stromy, přebalovat batolata, používat sluchátka, nosit modré boty, psát SMS velkými písmeny, dloubat se v nose a já nevím co ještě…
Ten první zákaz, jízda na kole, je v parku ve městě, které si na cyklistice zakládá, už sám o sobě obrovský fail. Ono to ovšem má své opodstatnění, protože se tím parkem nedá bezpečně projít ani pěšky, natož ho pak projet na kole!
Musel jsem se tedy parkem vydat zanedlouho ještě jednou a tentokrát ve dne za světla, abych si tu nádheru prohlédl v celé své kráse a ujistil se, že takhle strašně zmršená rekonstrukce se mi nezdá jen pod rouškou tmy.
Nejprve bych ale rád popsal svoji první cestu ve večerních hodinách od zatím uzavřené kavárny (ani se nedivím prvnímu nájemci, že z toho vycouval poté, co viděl žalostný stav „nových“ Tyršových sadů) přes celý bulvár až ke zdymadlu: Sesedám tedy z kola a snesu ho po schodech abych ho mohl celou cestu vést. Naštěští jsem nešel sám a kolega mi poradil, že vhodná (ale ani ne nejlepší) bude cesta prostřední dřevěnou trasou. Stejně tam i tam dříve nebo později potkáte překážky, kterým se bude potřeba vyhnout.
Nejprve si pojďme povědět o osvětlení večerního parku. Doufejme, že na jaře ty velice špatně umístěné světla zarostou zelení a nebudou oslňovat kolemjdoucí a že tráva a rostliny zacloní nepříjemně ostré světlomety při zemi, které místo toho, aby osvětovaly cestu, svítí procházejícím návštěvníkům parku do očí a znemožňují jim orientaci na jinak místy velice špatně osvětleném (i vyvedeném) chodníku. Docela jsem se podivil nad osvětlením uvnitř dřevěných laviček(!) Mezi prkny laviček to prosvítá a škvírami je vidět, jak tam jsou jen tak ledabyle pohozené svítící trubice včetně kabeláže. Tyhle svítící trubice (zcela jistě super neúsporné) by měly osvětlovat cestu a ne být schované v lavičkách, kde jsou platné jako mrtvému zimník… Krizové části trasy, kde jsou v cestě sloupy nebo stromy jsou v naprosté tmě a kdyby se jim nevyhýbal předemnou jdoucí obyvatel Pardubic (který to tu musel znát), tak bych do nich určitě narazil…
Za denního světla zjišťuji, jaké jsem měl obrovské štěstí, že se na mojí večerní procházce nestalo nic vážného, protože nové Tyršovy sady jsou velice nebezpečné místo! Spekulanti a vyčůránci, pokud chcete z města vysoudit nějaké peníze, zajděte si někdy večer na procházku Tyršovými sady. Přijít zde k zvrtnuté noze nebo dokonce zlomenině je až překvapivě jednoduché. Terénní úprava tu je řešena vskutku zajímavě. Betonová trasa je místy až o 15cm výše než jsou záhony. Nebohý nicnetušící chodec oslněný špatně navrženým světlem tak snadno může šlápnout do prázdna a upadnout do záhonu přes okraj, který ve tmě prostě neměl šanci vidět…
Bohužel ve dne jsem zjistil další smutnou skutečnost. Ona naděje na zelení zarostlé oslňující osvětlení, zmiňovaná v odstavci výše, padla, protože jsou světlomety zabudované do betonu dost daleko od okraje. Nejsem si úplně jist, ale mám ten pocit, že ten večer již několik světýlek nesvítilo. Snad se tedy brzy pokazí i ostatní nepříjemné lucerničky… Vedle zdraví ohrožujícího faktu jsou další nedostatky, jako třeba špatné odvodnění, opravdu prokotinami.
Pokud letošní zimní počasí bude skutečně zimní, mám takový nemilý pocit, že zmetkovitost a špatně odvedená práce se projeví i na dalších částech parku. A co teprve další roční období? Nechci strašit, ale rekonstrukce nově zrekonstruovaného parku bude pravděpodobně nutná dříve, než by si zastupitlé města chtěli připustit…
Novým Tyršovým sadům se budu snažit co nejvíce vyhýbat. Nejenom, že se mi nelíbí, ale je to velice nebezpečné místo!
Veškeré větší renovační práce v Pardubicích za poslední dobu jsou prostě katastrofa. Ať už jde o tu frašku s novou Třídou Míru, či nová autobusová zastávka U Kapitána… Designově to možná někomu může připadat zajímavé, nicméně o použitenosti, praktičnosti nebo bezpečnosti se tu bohužel mluvit nedá. Je evidentní, že koncepty, návrhy a modely všech těchto projektů museli vypadat úchvatně a chlapci na radnici si za ně určitě zatleskali a připili drahým šampaňským, ale jaksi už zapomněli, že po tom budou chodit lidi. Skvělá práce, zatleskejte si ještě jednou…
Milí zastupitelé Pardubic. Příště až budete zase jednat o realizaci některé obnovy nebo rekonstrukce, bude mi stačit jen desetina toho, co máte v rozpočtu pro architekty. Já už jim pak někde u piva vysvětlím, jak navrhovat parky nebo zastávky, aby byly praktické, použitelné a nikoho neohrožovaly….
Do konce roku 2015 zbývá už jen pár dní. Až na několik vyjímek byl mnohokrát lepší než rok 2014 a pokud se vše vyvede tak jak má a nestanou se žádné mimořádné události, které nelze ovlivnit, bude rok 2016 ještě úspěšnější :)
Nechci uvádět, co všechno a kolik mě toho čeká, nicméně nakročeno mám správným směrem a příští rok se budou dít velké věci!
Nebude ale všechno tak jednoduché, mám před sebou závažná rozhodnutí, několik překážek i spoustu práce a ani vlastně nevim, jak to všechno stihnu. Nic nebude zadarmo, ale jdu svému štěstí naproti.
Již rok si eviduji své každodenní úspěchy. Prozatím jen elektronicky, ale na rok 2016 jsem si koupil diář, kam si budu nadále zapisovat vše co se povedlo, zadařilo, veškerý progres a posun k úspěchu. Můj očekávaný úspěch má takový přesah, že mám v novém diáři už několik poznámek z tohoto roku s návazností na události a úkoly, které mám teprve naplánované :) Papírový diář má své výhody a už se těším, jak si v něm za rok touhle dobou budu listovat a rekapitulovat všechny úspěchy, dobré skutky, i co jsem se naučil, co vytvořil, co získal…
Pozitivní myšlení. To je to, co dokáže motivovat a umí s ledasčím pohnout. Stačí správná nálada, to správné vybavení a správní lidé a za jeden víkend jsem v jedné oblasti své činnosti udělal větší pokrok, než za dva roky. S úsměvem jde všechno líp. Ověřeno mnohokrát, proto keep smiling :)
Nikým nezvaná a nevolená Europakáž vymyslela další z fantastických Euronesmyslů. Tentokrát se jejich Eurošikana týká provozovatelů www stránek, kteří musí své návštěvníky informovat o tom, že web si pro svou optimální funkci může do jejich počítače ukládat malé textové soubory tzv. cookies.
Koláčky, nebo-li cookies jsou malé textové informace, které si stránka ukládá do vašeho počítače, aby tak při vaší další návštěvě snadno poznala, že jste daný web již navštívili a nemusí tak znova nastavovat některé preference a může vám zobrazit jen to, co jste ještě nečetli (například nové nepřečtené komentáře). Více informací o cookies hledejte třeba na wikipedii. Cookies nejsou nijak nebezpečné, nicméně Eurosráčové si to zřejmě nemyslí. Uprchlíci nebo finanční krize v celé Evropě jsou malichernost. COOKIES ve vašem počítači jsou skutečnou hrozbou a buďme rádi, že nás milá Europakáž před nimi dostatečně chrání svými skvělými nařízeními…
Takže… Pokud se vám cookies z jakéhokoli důvodu nelíbí, můžete si je jednoduše zablokovat v nastavení vašeho prohlížeče.
Zatím jsem se nikde nedočetl, jak by o této skutečnosti měl návštěvník webu být správně informován. Opravdu se mi nechce zasírat WordPress dalším plug-inem, který by novým návštěvníkům cpal plovoucí lištičku s textem „Tento web používá cookies, jeho dalším používáním s touto skutečností souhlasíte“ Takže tuto kouzelnou větičku nacpu do patičky a budeme se tvářit, jakože to je všechno OK a podle regulí Eurobastardů, kteří doufejme nebudou mít dlouhou existenci, stejně jako jejich nesmyslné nařízení a zákony :)
Televizní vysílání prokazatelně škodí vašemu zdraví, ale nejfatálnější následky má na vaši psychiku!
Už to bude pěkná řádka let, co jsem televizní vysílání zcela vyřadil ze svého života. Bohužel se televizním obrazovkám nedá vyhnout úplně a tak když někde zastihnu debiloskop zapnutý, bývají to nepříjemné zážitky. Není to sice tak vyčerpávající jako ve filmu Akumulátor (ačkoli…), ale i tak to na mě působí evidentně přesně opačně, než na většinu ostatních diváků. Televize mi způsobuje utrpení.
Jako rudá barva na býka, tak na mě působí z režie přidávaný smích do stupidních seriálů. To je věc, která bude dnešním hlavním tématem. Musí to ven, protože jsem nedávno zjistil, že mě chytá amok už při prvních vteřinách v přítomnosti televize, ve které běží nějaký nejlépe americký sitcom, ale ani ty domácí nebývají pozadu…
Zažil to snad každý civilizovaný člověk: V televizi se odehrává nepříliš duchaplná zápletka. Dialogy i děj mezi postavami nebývají nijak kvalitně napsány, zpravidla dvojsmyslné až perverzní. Nesmí to být nic složitého nebo komplikovaného, protože cílovka nepřesahuje 100 bodů IQ. Sami autoři těchto nevalných scénářů evidentně nebývají příliš kapacitní, nedivil bych se, kdyby byli permanentně na drogách. Aby to ale působilo tím požadovaným dojmem, dá se za každou větu smích z publika a bude z toho hit pro masy.
Sami si udělejte takový „out of box“ test sami na sobě. Zkuste si vybrat libovolnou scénku z libovolného dílu libovolného sitkomu. Pusťte si ji bez zvuku jen s titulkami tak, abyste nevěděli, „kdy se máte smát“. Přijdou vám teď ty dialogy vtipné? Zjistíte, že jsou neskutečně trapné a ubohé. Díky zásahu z režie se potrháte smíchy nad texty, u kterých si normální člověk řekne „Co to doprdele je? Dělaj ze mě totálního vylízanýho idiota?„. Tu největší žumpu, ty největší hovna s radostí a s úsměvem sežerete a ještě budete chtít víc.
Smích je základní lidská reakce a emoce, myslím si, že by nám neměla být podsouvána vždy, když to vyžaduje scénář mimořádně podřadného televizního produktu.
Je smutné, že právě tento výkvět televizní zábavy, to největší dno útočící na základní lidské emoce, mají v oblibě i docela inteligentní lidé, kteří se pak na Twitteru rádi pochlubí tím, že promarnili celý večer sledováním celé série nějakého seriálu, který je v jádru naprosto stupidní a idiotský…
Nemusíme ale pro stupidní a idiotské scénáře chodit až k americkým sitcomům.
Zábavná, kulturní, informační i umělecká hodnota drtivé většiny ostatních seriálů ze záporných čísel nebezpečně atakuje nulu. Je až téměř trestuhodné, že existuje tolik lidí, kteří dobrovolně a s očekáváním hltají každou scénu z některého nesmyslného seriálu, kterými nás televizní stanice bombardují každý den.
Bohužel znám dost lidí ve svém okolí, kteří si bez pravidelné nálože pitomostí následované poctivou dávkou hovadin z některého těžce retardovaného seriálu, nedokáží představit večer… Například ultra dementní nekonečný seriál Ulice, bez nějakého cíle, vidiny konce, nebo náznaku jakéhokoli vývoje, si tento týden, před prázdninovou pauzou, odvysílá svůj 2855. díl. Vezmeme-li, že každý díl má s reklamami něco přes hodinu a jestli dobře počítám, tak poctivý pravidelný divák u tohoto vysoce kvalitního a hodnotného kinematografického počinu promarnil téměř 1/4 roku života! Čtvrt roku lobotomie a nalévání sraček do hlavy! To už přece musí zanechat nějaké následky… Co byste za čtvrt roku stihli udělat vy?
Když už jsme u toho počítání promarněného času, který vám už nikdy nikdo nevrátí, je tu šikovná online aplikace http://tiii.me/, kam zadáte název seriálu a kolik sérií jste shlédli a ona vám ukáže, kolik vám ten který odpad sebral času z vašeho života, který se určitě dal využít mnohem lépe, zábavněji a produktivněji. Píčoviny typu Přátelé, Jak jsem poznal vaši matku nebo Teorie velkého třesku jsou v této databázi pochopitelně zahrnuty, zadávejte jejich originální názvy, našeptávač už vám nabídne tu správnou volbu…
Blikající obrazovky vám vymývají mozky, programují vás na to, co si máte myslet, co máte poslouchat, koho máte volit, co si máte kupovat, co máte jíst, pít i kdy se máte smát. Informují vás o zmanipulovaných a zaplacených průzkumech veřejného mínění nebo volebních preferencích, pečlivě odfiltrovávají informace, které se k vám nemají dostat, straší vás válkami, chřipkami nebo uprchlíky a zaručeně dobře poradí, co dělat v případě mimořádných situací. Mafie ovládající politiky a vlastnící všechny média vás tímhle systematicky formují do poslušných oveček, kterým stačí říct klíčové slovo „Neodcházejte od obrazovek„.
Wolfenstein: New order a Wolfenstein: Old Blood jsou po velmi dlouhé době parádní hry, které potěší nejednoho příznivce FPS her i pamětníky prvního Wolfensteina.
Pokaždé, když mě rýmička uvrhne v pracovní neschopnost, mám dostatek času dohnat herní resty. Stalo se to začátkem tohoto roku, kdy jsem se na týdení neschopence začal poohlížet po nějaké dobré pařbě, kterou bych si to marodění trochu zpříjemnil. No a protože v tu dobu měli v nějakém obchodě s herními klíči zrovna akci na nedávno vydaný Wolfenstein: New Order, který byl za pár stovek, tak volba byla celkem jasná.
Wolfenstein: New Order
Hype kolem vydání tohoto titulu jsem pochopitelně zaznamenal, ale nějak mě nechával klidným. Pár gameplay videí jsem také jedním okem zahlédl, ale nijak mě to neoslovovalo. Zarazily mě docela vysoké hodnocení snad ve všech recenzích a vesměs pozitivní ohlasy od hráčů, tak jsem si říkal, že na tom asi něco bude, tak tomu jednoho dne taky dám šanci. A ten den nastal jednoho lednového dopoledne a od té doby se plavim na celé Wofenstein vlně, pro kterou by ale už konečně mohl vyjít další dodatek.
U těchto nesmrtelných titulů si člověk uvědomí, jak ten čas letí. Kdy že jsem to naposledy hrál Wolfensteina? 2009? Vypadal sice jako by byl z roku 2002, ale i tak už to je celkem dost času, tak uvidíme, jestli to nebude stejný fail, jako byl ten předchozí „Wolf“…
Wolfenstein: New Order běží sice na tom nepříliš vydařeném Id 5 tech enginu, který poháněl už Rage (Rage se mi nepodařilo vůbec spustit kvůli dosud neopravené chybě – patřím do těch 0,05% hráčů s unikátní hw sestavou, na které tahle hra prostě neběží, ačkoli výkonově dostačuje) má ošklivě rozplizlé textury, které při rychlejším pohybu doskakují z ještě rozplizlejších nebo žádných (na desetinu sekundy vidím za zavřené dveře), ale jinak v tom všechno funguje jak má…
Nekvalitní textury jsou vlastně téměř jediný neduh, který se dá odpustit, protože jinak je Wolfenstein: New Order střílečka jako víno. Krásný uvítací bug, který se ale už nikdy neopakoval. Když mi hra poprvé dala kontrolu nad Williamem, tak jsem se propadl z letadla do moře a ještě hloub :) No a taky se občas zasekne při úvodním logu Bethesdy…
Přesto je to hra, která vypadá jako hra z roku 2014 a netrpí žádnými nasíracími momenty a faily, kterých jsou v jiných hrách kupy. Perfektně napsané charaktery postav zapadajících do vcelku ucházejícího a gradujícího příběhu. Klíčové rozhodnutí, které určuje další dění ve hře. Laserová řezačka a bohatý arzenál zbraní s uspokojujícím modelem střílení. Několik parádních bossů i variabilita misí a prostředí.
Jediný nejslabší moment je ta plavací mise, ve které je jasně vidět, že Id5 engine není na vodní hrátky příliš stavěný a vesele tak popírá fyzikální zákony s hladinami vody a i ten pohyb od hladinou, kdy vlastně vůbec nevidíte, kde že se ta hladina nachází, je až příliš iritující. Opravdu se mi stalo, že jsem si po dohrání řekl, že to chci ještě jednou a na nejtěžší obtížnost. Takže jsem po nocích místo spánku mastil Über obtížnost a skvěle se bavil.
Asi bych to i dohrál znova do konce, kdyby se nenaskytla možnot mít datadisk Wolfenstein: Old Blood v předstihu před krabicovou verzí.
Wolfenstein: Old Blood
Takže rovnou z Měsíce jsem putoval na pevnost Wolfenstein a hned rovou na Über obtížnost, když ta předchozí hra byla tak snadná :) Spíše bych raději uvítal pokračování tam, kde New Order skončil, ale události před, také nejsou k zahození.
Někdy začátkem června se mi podařilo zabít finálového Bosse a opět jsem si říkal, že to chci ještě jednou, tentokrát ale ne znova na Über, ale na Bring’em on, protože si chci projít všechny Nightmare levely a v pohodě zkusit najít všechno zlato a vůbec tam je ještě spousta zajímavých detailů a zapomenutých dopisů, kterých si napoprvé člověk nevšimne a na Über obtížnost se neodemykají perky i některé achievementy, takže i o toto nechci přijít.
Recenzenti udávají 4 hodiny hraní na normální obtížnost. Já mám na Über 10 hodin a to si myslim, že jsem nepřečetl všechny zápisky a zprávy a hra má ještě challenge mody, které vypadají také zajímavě. Wolfenstein: Old Blood je za těch pár stovek dostatečně bohatý datadisk, ačkoli pochopitelně není tolik veliký a rozvinutý jako hlavní hra. Herecké výkony NPCček a rozmanitost misí a prostředí jsou také slabší, nicméně hra je po vizuální stránce o něco líbivější než mateřský titul, je tu pár vylepšení a potěšující je i více Nightmare misí a v poslední i boss.
Přesto se v obou hrách nelze zbavit lehce nahořklé příchutě z toho dobře známého herního klišé, kdy je celá mapa prakticky jeden velký koridor s různě poházenými tunami zbraní, léčení, brnění a munice, čekajících jen na vás. Ultra tupí nepřátelé, kteří si nevšimnou, že hráč metr od nich zrovna brutálně popravil kolegu a povalující se těla dalších mrtvých nácků je nijak nevyvedou z míry, ani je nenapadne zpozornět. Se zvyšující se obtížností se zvyšuje akorát účinost nepřátelských střel, IQ zůstává stále na nulových hodnotách a náckové si vesele házejí svoje granáty pod nohy a nabíhají vám před mušku i na tu nejtěžší obtížnost… Brutální scény a popravovací momentky ospravedlňuje fakt, že ve hře zabíjíte nacisty v alternativní historii. Je to přeci jen všechno hodně zjednodušeno a nastaveno tak, aby měl hráč co nejintenzivnější a nejzábavnější zážitek ze hry. Nějakou realističnost tu opravdu nečekejte. Ale to pokračování by už konečně mohlo vyjít, vážně se na něj klepu :)
Na začátek musím říct, že to není nic jednoduchého, protože všechny aplikace dělají (nebo alespoň měly by dělat) víceméně to samé, skoro stejně vypadají a v obchodě Play jich je nepřeberné množství. Vyzkoušet a pojmout tolika aplikací, které se od sebe liší jen v detailech, je docela výzva. A pokud máte zájem si zkusit na svém telefonu míchat svoje oblíbené tracky a nechce se vám zkoušet jednu po druhé, přináším tento přehled těch, které mi připadají jako nejlepší nebo nejpoužitelnější. Vyzkoušel jsem jich tucet a z toho vybral pouze 3, které stojí za pozornost. Ty, které neprošly sítem, mají vážnější nedostatky nebo prostě nesplňují všechny požadavky plnohodnotného mobilního DJ softwaru a jsou to spíše jen hudební přehrávače plné reklam, kterým zpravidla chybí možnost regulace rychlosti přehrávání, která je pro prolínání skladeb klíčová.
Asi to bude vypadat trochu divně, ale pořídil jsem si opět nový telefon.
Pojďme si taky povědět o těch lepších stránkách telefonu.
Za denního světla zjišťuji, jaké jsem měl obrovské štěstí, že se na mojí večerní procházce nestalo nic vážného, protože nové Tyršovy sady jsou velice nebezpečné místo! Spekulanti a vyčůránci, pokud chcete z města vysoudit nějaké peníze, zajděte si někdy večer na procházku Tyršovými sady. Přijít zde k zvrtnuté noze nebo dokonce zlomenině je až překvapivě jednoduché. Terénní úprava tu je řešena vskutku zajímavě. Betonová trasa je místy až o 15cm výše než jsou záhony. Nebohý nicnetušící chodec oslněný špatně navrženým světlem tak snadno může šlápnout do prázdna a upadnout do záhonu přes okraj, který ve tmě prostě neměl šanci vidět…
Koláčky, nebo-li cookies jsou malé textové informace, které si stránka ukládá do vašeho počítače, aby tak při vaší další návštěvě snadno poznala, že jste daný web již navštívili a nemusí tak znova nastavovat některé preference a může vám zobrazit jen to, co jste ještě nečetli (například nové nepřečtené komentáře). Více informací o cookies hledejte třeba na 
