Štítek: google

Jak sledovat stažení souboru

Apin1 Comment

ak pomocí GA sledovat události jako jsou stahování souborů, nebo kliknutí na odkaz? K odkazům přidávejte onClick události, naměřené hodnoty si pak můžete jednoduše zobrazit v nabídce Sledování událostí.

Už se mě několik lidí ptalo, jak zjišťuji počet stažení nějakého souboru, nebo kolikrát někdo kliknul na určitý odkaz. Tak právě pro tyto zvědavce je určen dnešní článek:)sledování

Google Analytics je šikovný nástroj, jenomže proniknout do všech jeho funkcí a možností je na delší studium, i tak se s jeho pomocí dá sledování stažení souboru hlídat hned několika způsoby.
Do odkazu ve zdrojovém kódu se vkládá onClick událost, která volá zvolenou JavaScriptovou funkci, kterou si potom můžete ve statistikách vyfiltrovat.
Ale protože Google rád a často mění sledovací kódy a upravuje pravidla pro jejich použití, tak třeba taková funkce trackPageview nemusí už dnes fungovat. Navzdory častým změnám měřících kódů je jedna trvalka, která fungovala se starým a funguje i s novým sledovacím kódem.

Funkce trackEvent má oproti jiným hned několik výhod. Můžete si různě pojmenovat, definovat, ohodnotit a sledovat neomezené množství odkazů a události, které se vám zobrazují v samostatných tabulkách nebo grafech, takže si je můžete exportovat a dále s nimi pracovat i mimo GA. Další výhoda je, že můžete sledovat události i na flashových stránkách (nemám vyzkoušeno, ale pomocí onRelease se dá např. sledovat počet přehrání multimédií v přehrávači apod).

V klasickém html se k odkazu přidává takový kousek kódu:

onclick=“_gaq.push([‚_trackEvent‘, ‚kategorie‘, ‚akce‘, ‚popis‘, ‚cislo‘]);“

–kategorie -je povinná položka, kterou si pojmenujete název skupiny událostí, které chcete sledovat
–akce -další povinná položka je řetězec, který označuje sledovanou událost
–popis -volitelný řetězec, ve kterém si můžete dodatečně pojmenovat událost např. název staženého souboru.
–cislo -volitelná položka udávající číselné hodnoty související s měřenou událostí

Takže sledovaný odkaz může vypadat nějak takto:

<a href=“soubor.pdf“ onclick=“_gaq.push([‚_trackEvent‘, ‚stahovani‘, ‚soubor‘, ‚soubor.pdf‘]);“ >stahujte zde</a>

V Google Analytics pak graf tohoto měření naleznete v nabídce Obsah > Sledování událostí

Podmínkou úspěšného sledování je měřící kód umístěný ještě před samotnou onClick událostí, což je u nového měřícího kódu, který se vkládá před </head>, samozřejmost, ale ve starší verzi kódu, který se naopak umisťoval až na samotný konec html souboru, se tento musel dodatečně posouvat výše a mohlo se tím tak zpomalit načítání stránky…
Takže pokud používáte ještě starý měřící kód, neotálejte a nahraďte jej aktuální cca rok starou verzí. Získáte přesnější statistiky a budete připraveni na budoucí featury, se kterými GA určitě brzy přijde.

Kdo crackne OpenCard?

Apin1 Comment

Nejezdím zase tak často do Prahy, ale když už se tam dostanu třeba vlakem, oklepu holínky od hnoje, odložím prouťěný košík s vajíčkama, opřu si vidle o tu škatuli na jízdenky a začnu si ji prohlížet. A vždycky se strašně podivím, kolik že to do ní musím naházet peněz, aby mi vyblila jednu pitomou jízdenku.
S každou další návštěvou Prahy jsou ty jízdenky dražší a dražší a když se nedostávají dukáty, tak si lístek prostě kupovat nikdo nebude a zazní oblíbená věta „Praha přeci není tak veliká, jdeme pěšky“. Když se ale destinace nachází na druhé straně města, tak už to skutečně chce nějaký rychlejší teleport a tak zazní „jedeme na černo“. Ať mi lístek koupí ten, kdo si na tomhle tunelu nahrabal, proč bych jim to měl platit znova, když byla tato lukrativní zakázka vlastně zaplacena z mých daní?

Hodně pražáků by mohlo mít další otázky jako třeba proč je kvalita a úroveň cestování hromadnou dopravou za ty prachy taková a maková. Nepovozil jsem se celým vozovým parkem možná ani z desetiny, ale z toho mála vagónů co mě vezlo, bych čekal nějakou lepší modernizaci, než jsou LCD panely s reklamou…

A že nebudu jediný nespokojený cestující je více než jasné. Chudáci lidi, kteří musí těmito prostředky hromadné dopravy cestovat každý den. Řada z nich jezdí na černo, proč taky ne, vždyť celá ta drahá sranda měla původně zlepšit, zrychlit a zlevnit cestování veřejnou dopravou. Že značná část těch peněz na tento projekt skončila v něčí kapse, za to přeci cestující nemůžou, tak se potom nelze divit, že vznikla skupina černých pasažérů, která využívá Twitter a Google mapy pro monitorování a vzájemné informování o výskytu revizorů na nástupištích.
Na stránce Černí Pasažéři United – Praha naleznete více informací a také tam Maestro Smiley vyhlásil soutěž o crack neprolomitelné OpenCard.

Do celého systému zabezpečení OpenCard sice nevidim, ale chválim snahu podívat se tomu na zoubek. A pokud se skutečně nikomu nepodaří do půl roku slavnou drahou a hlavně neprolomitelnou OpenCard cracknout, tak se nezaplacené jízdenky magistrátu nakonec vrátí v podobě OpenJackpotu a to je fér.

Celá věc bude dalším olejem do ohně, který je v posledních dnech hodně rozdmýcháván kauzou WikiLeaks až si skoro říkám, že už tohle musí být ten spouštěcí moment, kdy se začne ve velké míře omezovat svoboda i na internetu, což je vlastně ta poslední svoboda, která nám zbývá.
Chtějí si vás zotročit i přes tramvajenky, vždyť revizor už má takové pravomoce, že vás může pronásledovat a zadržet!
Celý projekt černých pasažérů chválím, protože se konečně někdo odhodlal říci veřejně:
Prdel jste si s námi vytírali dost dlouho, je na čase vám to vrátit!

Takže pokud se vám nelíbí, když z vás zloději dělají zloděje, navštivte
https://sites.google.com/site/cpunitedpraha/, kde získáte podrobnosti a můžete peníze ušetřené za jízdenku přihodit do OpenJackpotu ;)

Total digital

ApinLeave a comment

Už je to několik dní, co můžu aktivně poslouchat hudbu, kterou jsem donedávna poslouchal (respektive vůbec neposlouchal-mám rád ticho) pouze pasivně. Jaký je rozdíl mezi analogem a digitálem a jaké jsou výhody a nevýhody a jaké to přineslo změny?

S příchodem DVS jsem musel trochu pozměnit některé zažité tradice a provést několik změn. Jako první byla výměna žárovky v lampičce. 60W žárovku nahradila 20W bulka, protože se mi přemíra světla odrážela v lesklé obrazovce notebooku a to nedělalo dobrotu. Vyhodil jsem Concordy a namontoval zpátky staré ohrané Stantony s korunovým závažíčkem, takže nyní mám přítlak takových 5gr a desky prakticky neskáčou. Proti přeskakování bylo potřeba také vylepit středové dírky na TC vinylech, protože se častým kroucením zvětšují a vzniká tak malá vůle, deska nepatrně kmitá ze strany na stranu a hlavně při scratchování jehla ráda přeskakuje.
Také mi ze začátku dělalo problémy si zvyknout, že po dokončeném mixu nemusím sundávat přenosku a desku z talíře a otáčet se pro jinou. Stačí na klávesnici naťukat prvních pár písmen z názvu zvolené skladby a nahrát si ji na deck. Občas se ještě přistihnu, že po dokončeném mixu dám přenosku do výchozí polohy, přitom ji stačí dát na začátek vinylu. Zvyk je železná košile.

Výhody DVS jsou zřejmé:

–Možnosti. Odpadlo omezení na hudební díla, které vycházejí na vinylech a můžu si tak dát na talíř prakticky cokoli včetně vlastní tvorby, se kterou můžu dále pracovat.
–Úspory. Nejenom finanční, ale jak už bylo naznačeno v předchozím článku: šetří to originální nosiče i drahé přenosky. Jinak pochopitelně operační systém a program jsou zadarmo, investice je nutná pouze do hardwaru a mptrojek.
–Ubuntu. Rychlý, bezpečný, stabilní a spolehlivý operační systém, který má od minulého týdne uptime přes 200 hodin a jeho provoz je stále svižný a bezproblémový, na noc ho vždycky jen uspím do paměti a druhý den zase vzbudím a hned pokračuji v práci. Mohl bych ho také vypnout, ale komu by se pak chtělo čekat tu půlminutu, než nabootuje, že?
–Rozšiřování hudebního rozhledu. Vždycky jsem si chtěl prolínat písničky od Queenů, Beatles, Led Zeppelin se současnými elektronickými mashupy a objevovat nové interprety, jejich možnosti, experimentovat a překonávat zdánlivá žánrová omezení.
–Ničím nerušená reprodukce. Protože skladbu hraje počítač, odpadají nejběžnější trable vazbením počínaje, nechtěnými strkanci do stolu a poškrábanými a ohranými deskami konče (což by se projevilo v konečné kvalitě)
–Dosud nepoznané možnosti. Hlavně při scratchování a jugglingu. Už se nemusím dívat na značky nalepené na desce a počítat o kolik otáček jsem vrátil desku, stačí si zapamatovat časy kde kdy co je a pouštět tak smyčky mnohem přesněji. Tvary a průběhy jednotlivých samplů nyní vidím přehledně na obrazovce a to opět umožňuje přesnější a pohodlnější scratchování. Tvořím si vlastní „tools“ a vytvářím kompilace.

Všechno má své pro a proti, i DVS není tak dokonalý, jak by se na první pohled zdálo:

–Přechod na digitál. Převodem analogových nahrávek do digitální podoby se jejich kvalita snižuje o několik tříd. Zvuk je takový suchý, plochý, bez dynamiky. V pasážích, kde byly krásně čitelné a rozeznatelné detaily, bývá místo nízkých frekvencí hučení, náznak jakéhosi vlnění nebo těžko identifikovatelného řinčení. Veškeré kouzlo, teplo, hloubka, věrnost a dynamika vinylu se kompresí a převodníky vytratila. Znám jeden manželský pár, který tvrdí, že na CD nebo v MP3 souborech slyší v amplitudě vzorkování hrany přechodů nul a jedniček. Nutno podotknout, že mají reprosoustavu za čtvrt milionu. Takové netopýří uši, ani takovou hi-fi audio sestavu nemám, ale pokud si pustím nahrávku na vinylu a pak jeho digitální verzi, tak rozdíl většinou také poznám. S tím také souvisí i další bod…
–Různorodá kvalita hudebních souborů. Z různých zdrojů a různými způsoby získané nahrávky se od sebe dokáží lišit skoro až nepředstavitelnými zvukovými a kvalitativními rozdíly. Tady zpravidla nehraje roli datový tok jednotlivých mp3 souborů, ale úroveň a kvalita masteringu v různých nahrávacích studiích a distribučních kanálech. Kdybych měl už od samého počátku trochu lepší přenosky, tak by archivní záznamy mých prvních desek zněly opravdu úplně jinak. Také kolísání rychlosti nahrávky bývá nepříliš vzácným jevem i u skladeb ripovaných z CD a pozná se to teprve až tehdy, když se vám srovnané skladby začnou zničeho nic rozcházet…
–Vizualizace souboru. Teď si asi říkáte, co tahle skvělá (a v DVS stěžejní) funkce dělá v záporech. Vizualizace souboru je skvělý pomocník, ale často také bývá pořádnou iluzí o kterou se nelze opírat ani ji brát jako samozřejmost. Když mám na akci hrát z klasických desek, vždycky si předtím říkám, jestli to ještě vůbec umím, protože jsem si za tu krátkou dobu zvykl, že to co hraju i vidím. Při hraní z DVS se DJ fixuje na probíhající křivku, která leckdy může klamat tvarem, při hraní z vinylů nic takového nemá. Pokud se hlavně začátečník spoléhá na své oči a ne uši, nikdy se pořádně hrát nenaučí.
–Hardware. Asi největší a nejvíce slyšitelný problém i na domácích reprobedničkách je všudypřítomné rušení a bludné proudy. Ačkoli se hraje z externí zvukovky, notebook značky MSI dělá opravdu divy a na výstupu je zřetelně slyšet, jak procesor zpracovává instrukce, hrabe na disku nebo ukládá do paměti. Svůj podíl viny nesou také podomácku zbastlené kabely z laciných součástek (snad se brzy dopracuji k pořádným kabelům s vodiči z 99,99% bezkyslíkaté mědi, dvojitým stíněním a 24K pozlacenými konektory). A když kvůli mizerné kvalitě souborů musíte volume vykroutit na maximum a dvoujádrový procesor jede na 65%, to je potom orchestr :) Nedokážu si představit, že bych si tohle měl někdy zapojovat do výkonné aparatury…
–Spotřeba. Normálně by na DJ stole stačily 3 nebo 4 zásuvky (mix,2 gramce a případně lampička). Tento styl hraní vyžaduje alespoň o jednu zásuvku navíc, zpravidla ale o dvě, protože hrát na baterii notebooku by si troufnul jen málokdo. Také zvukovka s předzesilovačem (pokud nemáte gramofony s možností přepnutí výstupu na line) musí být nějak napájena…
–Zdravotní problémy. Protože to je pro mě nová hračka a abych dokázal pojmout, naposlouchat, vyselektovat a zpracovat všechnu uloženou muziku v počítači, věnuji tomu prakticky veškerý svůj volný čas a to se projevuje jednak vyčerpaností, únavou, bolestí levé sanice od sluchátek na levém uchu a brzy se ukážou i mozoly. Při scratchování sluchátka nepotřebuji, ale i tak je mám na hlavě častěji než by bylo zdrávo a křečové žíly na nohách o sobě asi taky brzy dají vědět… Moje Djské začátky byly celkem vyčerpávající dvacetiminutovky, kdy jsem měl po krátkém intenzivním tréninku hlavu jako meloun. Postupně se ten čas protahoval na 30minut, 40, hodinka. Tak jak přibývalo desek, pozvolna jsem vydržel stát u mixáku s gramofony i delší dobu. Jak na akci, tak i doma je naprosto dostačující hodina až hodina a půl. U DVS vydržím často až několik hodin denně! (já mám tolik volného času?)
–Pískání. Kvůli tomu, že kontrolní signál na desce je částečně slyšitelný i přes chvějku přenosky a výstupní hlasitost mp3 souboru bývá na nízkých hodnotách, to nesnesitelné a otravné pískání začínám pomalu nenávidět a možná že mě to přivede k šílenství :) Já už to pískání mám v hlavě i když je všechno povypínané a nikde nic nehraje…

Zatím jsem se nedopracoval k nějakému plnohodnotnému záznamu a taky si troufnu zveřejňovat pouze sety z tracků, ke kterým mám originální nosiče, aby mě pak třeba nějaký zmrdeček komisař nepopotahoval za pirátské kopie…
Kdo má zájem, může si níže poslechnout včerejší necelou hodinku blbnutí v Xwaxu. Je to z větší části taková retro vzpomínka na zlatá devadesátá. Žádné úchvané mixy nečekejte, rozehrál jsem se až někde po třicáté minutě, kde jsem se později odhodlal i k pokusu o scratchování, takže to neberte vážně, spíš můžete posoudit (ne)kvalitu digitálních souborů a jak se tracky v mixech hezky rozcházejí (a taky to bude rukama). Kdo by měl potřebu si to stáhnout, může zde.
Ani jsem to ještě neposlouchal a ani to snad poslouchat nebudu, až bude čas, tak raději nahraju něco lepšího.

Právě zjišťuji, že Humyo má nejspíše technické problémy a navíc pro stažení setu tam musíte být zaregistrováni, takže jsem to nahrál na svůj Dropbox, kde by to mělo fungovat bez problémů. Indžoj

Jesse Ventura: HAARP

Apin1 Comment

Taky vám připadá, že se s počasím za poslední roky něco děje? Taky vás vyplavily bleskové záplavy, přišla vám loňská tuhá zima neobvyklá? Že se příroda zbláznila a počasí si dělá co chce? Nenechte se vysmát, příroda už dávno nedrží v rukách otěže k počasí. Kontrolu nad počasím převzaly tajné služby a organizace. Tam zničí úrodu, aby „charitativní složky“ mohli solidárně kompenzovat škody geneticky modifikovanými potravinami, jinde zase způsobí zemětřesení, aby do postižených oblastí mohli vyslat „záchranné vojenské jednotky“…
Komunisty oblíbené heslo poručíme větru dešti je v 21. století za vydatné podpory práškování z proudových letadel, HAARPu a mikrovlnných pozemních vysílačů běžnou realitou současnosti. Jen je nežádoucí, aby jste o tom věděli, proto se o tom nikdy nedočtete v novinách, nebo tyto fakta nikdy neuslyšíte v televizním zpravodajství a naopak dokonce dokáží lehce ovlivnitelné jedince přesvědčit o tom, že ti, kteří na tyto teorie věří, jsou blázni, paranoici a pro společnost nebezpeční šílenci…

Že se s počasím opravdu něco děje a na obloze často pozorujeme velmi podivné ukazy, které tam nikdy předtím nebyly, musí uznat i ten největší zabedněnec a ignorant. Jesse Ventura se prostřednictvím televize TruTV opět pouští do odkrývání záhad a tajemství o kterých jste možná ani nevěděli. Po dokumentu o 11. září mají čeští diváci možnost shlédnout dokument o patentu Nikoly Tesly umístěném na Aljašce, který měl původně sloužit k výzkumným účelům, ale později armáda vytušila jeho potenciál a byl vykoupen, protože dokáže řídit počasí i lidskou mysl.

Digital DJing v linuxu

Apin5 Comments

DVS zdarma, to jsou programy pro vinyl controlling v linuxu. Mixxx nebo mnohem spolehlivější a použitelnější Xwax. Jaké jsou jejich vlastnosti, výhody, nevýhody a jak se z nich hraje?

Dnešním článkem možná budu protiřečit těm z minula, ale nemusíte mě zatracovat, uvidíte, že se vše vysvětlí na konci.

Předpokládám, že ne všichni čtenáři mají široký rozhled o DJ technice a principech DVS, takže na úvod trochu teorie (kdo to zná, může následující 2 odstavce přeskočit):
Jak funguje klasická gramofonová deska asi všichni víte – na vinylové desce je ve spirále od kraje ke středu vylisovaná drážka nesoucí zvukovou informaci. Respektive tu zvukovou informaci získáme až pomocí přenosky, jejíž hrot kmitá podle záhybů a nerovností drážky v otáčející se desce a tyto poyby jsou pomocí miniaturní soustavy magnetů a cívek v přenosce naindukovány na slabý elektrický signál, který je dále zpracován předzesilovačem (protože se výstupní hodnoty pohybují i v desetinách mV – záleží na přenosce) a následně zesilovačem. U většiny vstupních zařízení mají konektory pro připojení gramofonu označení Phono, zpravidla je gramofon ještě potřeba uzemnit (GND), aby nevznikal nežádoucí brum a další rušivé signály. Na každém DJ mixpultu nalezente pro jeden kanál přípojku Phono pro gramofon a přípojku Line sloužící pro připojení CD playerů nebo počítače.
Timecode vinyl se nijak neliší od toho klasického a funguje na úplně stejném principu, jenže drážka na této desce neobsahuje písničky, melodie, ani hlas, ale kontrolní signál, který představuje pískání. Toto pískání musí být vyvedeno do předzesilovače a následně do vstupu zvukové karty, kde příslušný software v počítači dosadí za pískání MP3 soubor a výstupem ze zvukové karty ho posílá do Line vstupu na mixáku.
Zjednodušeně řečeno, podle pozice jehly na datovém vinylu (lidskému uchu to pískání připadá jako neměnný tón, ale počítač podle tohoto signálu dokáže přesně rozpoznat jestli je na začátku, uprostřed nebo na konci a podle toho se posouvá v čase v MP3 souboru) vám software přehrává skladbu tak, jako kdyby byla vylisovaná na desce. Takže se skladbou můžete tímto způsobem vpodstatě dělat to samé, co jste zvyklí dělat s klasickým vinylem (zrychlovat, zpomalovat, scratchovat, revers atd). Více o TC vinylu zde.

Protože nejlepší controllery jsou dvě ruce a dvě uši, jedná se o nejpřirozenější, nejpohodlnější a nejefektivnější způsob ovládání skladeb. Žádné jogy, pitch bendy, beat synce a podobné hovadiny pro lúzry. Zmáčknout tlačítko sync umí každý připosránek, ale srovnat si skladby podle rytmu je to pravé Djské umění!

Podívejte se jak se vyrábí gramofonová deska.

Tolik teorie, jdeme na praktickou část.

Jak už bylo naznačeno, Virtual (nebo digital) Djing se v základu a způsobem míchání nijak neliší od toho klasického mixování. Pouze s tím rozdílem, že v tašce na desky si s sebou nosíte jen dva datové vinyly, notebook a zvukovku (s předzesilovačem). Gramce a mixák jsou předpokládanou samozřejmostí a není potřeba je tu dále rozebírat. Jen podotknu, že pokud máte gramofon s možností přepnutí výstupu na Line, nepotřebujete mezi gramec a zvukovku připojovat předzesilovač.

Existuje několik druhů softwaru pro zpracování signálu z datového disku. Od drahých profesionálních systémů (Serato, Final Scratch 2.0) až po levné a ne příliš spolehlivé (MixVibes, Traktor, Virtual DJ, Mixxx, vesměs všechny…).
Nevýhodou těchto programů je vedle ceny i fakt, že jsou určeny pouze pro Windows, případně MAC. Linuxoví uživatelé v tomto směru mají také na výběr, sice ne tak široký jako v případě BSOD platformy, ale co byste chtěli zadarmo, hlavní je, že docela fungují.
Nejrozšířenější DVS pro linux umožňující výše popsané ovládání MP3 skladeb pomocí gramofonů jsou Mixxx nebo Xwax. Oba se dají najít v repozitářích nebo stáhnout přímo ze stránek vývojářů.
A protože jsem nedávno pořídil zvukovku ESI MAYA 44 USB z druhé ruky, rozhodl jsem se zakusit tuto výzvu.

Mixxx existuje jak pro linux, tak i pro Win a myslím že i pro MAC. Na první pohled se tváří jako schopný nástroj, který umí hodně věcí, bohužel ani jednu pořádně. Program Xwax je takový derivát Mixxxu a dle nejrůznějších názorů (i mých dosavadních zkušeností) je spolehlivější, než jeho kolega Mixxx a těží z toho, že v jednoduchosti je krása, proto je určen pouze a jenom na ovládání mp3 pomocí timecode vinylů. Žádné přebytečné virtuální šavle, žádné pochybné softwarové ekvalizéry, prakticky žádné ovládací prvky a nabídky, vše ovládáte příkazovou řádkou, klávesami a (hlavně) gramofonem. Na oficiálních webových stránkách (xwax.co.uk) naleznete návod na instalaci, zapojení a zprovoznění a před pár dny dokonce spustili svoji Wiki, která toho zatím moc neobsahuje, ale i to se cení a do budoucna to je rozhodně krok správným směrem (a jak jsem později zjistil, tak den na to vydali Xwax ve verzi 0.8- já se crcám stále ještě s 0.7).
Xwax se spouští z příkazové řádky s několika parametry a může vypadat nějak takto:

$ sudo xwax -t serato_2b -l Hudba -a maya44_pair1 -a maya44_pair2

kde jednotlivé parametry znamenají:
-t určuje použitý typ TC vinylu nebo CD (defaultní serato_2b znamená Serato 2nd Edition vinyl strana B)
-l je cesta ke složce s hudebními soubory
-a maya44_pair1 zvukové rozhraní pro první gramofon
-a maya44_pair2 zvukové rozhraní pro druhý gramofon

Před samotným spuštěním se musíte vypořádat hned s několika problémy. První je známý a zdokumentovaný problém s chybějícími fonty TTF DejaVu. Potom se Xwax také u někoho odmítne spustit kvůli chybějícím ffmpeg knihovnám. Vše lze elegantně vyřešit pomocí příkazové řádky, nebo lamersky (tak jak jsem to řešil i já) dotahat si to z repozitářů.

XWAX 0.7Xwax se mi po řadě prvotních komplikací nakonec podařilo rozběhnout nejprve pro jeden, pak i konečně pro oba vstupy na zvukovce a mohu tak používat oba gramofony, načtou se knihovny s hudebními soubory, mezi kterými se přepíná a pohybuje kurzorovými klávesami, cesta ke každému souboru se zobrazuje ve spodním řádku. Klávesou F1/F5 se načítá vybraná skladba pro zvolený deck, F2/F6 nastavuje začátek souboru, F3/F7 vypíná a zapíná vinyl control, klávesy + a – rozsah zobrazení stopy a pak celá alfanumerická část, kterou se vyhledávají soubory podle názvu nebo ID3 tagu. Všechny činnosti a události programu se přehledně zobrazují v terminálu. Rozumí si jak s MP3 soubory, tak samozřejmě také s WAV, WMA, FLAC, M4A, OGG a spoustou dalších (prakticky veškeré multimediální soubory včetně videí). Ovládání je krásně jednoduché a rychlé. Přehrávání pomocí vinylu je velmi přirozené a pohodlné – údajná odezva je 1ms – neměřil jsem to, ale prakticky se to chová jako skutečný vinyl, ovládání skladby je naprosto vynikající a není problém s takovou odezvou scratchovat!
Po složitých peripetiích a pokusech, se mi povedlo přinutit zvukovku přijímat signál z obou gramců. Do domovské složky je potřeba zkopírovat soubor .asoundrc pro konkrétní typ zvukové karty (seznam a soubory ke stažení zde) a Xwax spouštět se zástupnými pcm z tohoto souboru. Podrobněji zde.
To je celé. Zabralo mi to sice pár hodin, než jsem na to přišel, ale nakonec se úspěch dostavil a Xwax šlape jako hodinky. Když jsou jehly na obou vinylech, tak větráček chlazení docela fouká, ale to se dalo očekávat, rezervu systém ještě má, když při hraní děláte něco na pozadí (stačí mít zapnutý Compiz a přetahovat okna), tak skladba může občas „škytnout“ nebo přeskočit, ale děje se to výjimečně (zpravidla pouze poprvé, pak se to uklidní) a zatím se mi nestalo, že by program spadnul, nebo se zaseknul… V pozdější fázi jsem při přehrávání dokonce kopíroval soubory z externího disku a bez sebemenších problémů.

Další dostupný vinyl control software je Mixxx (mixxx.org)
Mixxx nevyžaduje terminál, spouští se normálně zástupcem z nabídky programů a nastavuje se přes přehledné klikací rozhraní a nabídky. Výběr a nastavení použité zvukovky a vinylů je snadné a jednoduché a překvapivě funkční hned na první pokus a bere bez problémů oba vstupy na jedné zvukovce. To je rozhodně dobrá zpráva, těch špatných zpráv na uživatele ale později vyskáče mnohem více.
Prvním a viditelným neduhem je chyba v zobrazování zvukové stopy pro první deck při startu programu. Vyřeší se to přepnutím skinu na některý z desítek jiných, ale i tak občas přestane poslouchat přetahování hudeních souborů myší na jednotlivé decky, musíte si klávesovou zkratkou, nebo v nabídce ručně zvolit soubor pro každý deck. Druhý a závažnější problém je časté padání programu. Stačí nešikovně nastavit rychlejší odezvu (pouze pro výkonné CPU) a může se stát, že se program bez jakéhokoli varování ukončí. Program padá (padal – po experimentech s .asoundrc to docela přestalo) i zcela náhodně i když s ním nic neděláte. Zvukově na tom není nijak na špici, a často je slyšet, že se v Alse něco zesralo, což se projeví pomalejší odezvou a praskáním. Uživatelsky hodně nepříjemné rozhraní a nemožnost nastavit si Cut podle potřeby. Pokud chcete hrát skladbu od začátku, musíte dát jehlu na úplný začátek desky, div že nevyskočí z drážky a ještě tam půl vteřiny bude chybět. Další a zatím poslední prokletí je trochu krkolomné hraní na externím mixáku kvůli jedinému softwarovému master stereo výstupu. Pokud chcete hrát normálně (tedy levá + pravá šavle), musíte si jako druhý master zvolit sluchátkový výstup a v programovém rozhraní si správně posunout šavle na obrazovce a přepnout si ten správný kanál do sluchátek (tady je na místě podotknout, že ne každý skin vám toto umožní). Bohužel pokud ten sluchátkový výstup máte na stejné zvukovce, tak si také moc dobře nezahrajete kvůli dost velkým přeslechům. Naštěstí v nastavení se při dobré konstelaci hvězd nabídnou veškeré hw audio zařízení v počítači, takže můžete ten druhý master výstup nastavit pro integrovanou zvukovku v notebooku a píchnout ji do šavle na externím mixu.
Není to ale žádná výhra, program si často dělá co chce a občas nereaguje na ovládání myší a v žádném případě to nelze srovnávat s nepřekonatelným analogem, ale možnost mixovat digitální soubory na gramofonu je přeci báječná. Pořádně scratchovat nebo dělat nějaké divočejší brikule s tímto programem prostě nelze, ani kdybych se na hlavu stavěl.

Mixxx totálně pohořel, zato Xwax (ačkoli se to ze začátku zdálo jako mission imposible) dokonale naplnil a možná že i předčil má očekávání a získal jsem tak mocný nástroj pro tradičně netradiční přehrávání muziky. Dokladem budiž vůbec první čtvrthodinový záznam pořízený krátce po úspěšném zprovoznění obou decků. Kvalita není nijak závratná, záznam jsem musel ještě dodatečně zesílit a taky tam je slyšet spousta ruchů jak „pracuje hw“ myslím, že se tomu říká elektronický smog (strašná spousta kabelů, drátů a zapnutých zařízení v jedné místnosti a v síti taky nebude zrovna přesných 50Hz)

XWAX první záznam

Cena celé téhle srandy se dostala ke dvěma tisícům (zvukovka+TC vinyly) a to je ještě pořád výborná investice. Tak jako všechno ostatní, i DVS má své výhody a nevýhody a po dlouhodobějším používání se pohled na některé věci změní.
Nebojte se, nepřestanu si kupovat desky, ani z DVS nebudu hrát na akcích (odtud už je jenom krůček k bezcharakterním diskotékovým pouštěčům, protože tak vlastně nejsem limitován vinylovými nosiči a můžu hrát v podstatě cokoli). Digital Djing je výzva, která tak nějak přišla a já ji prostě musel vyzkoušet. Je to vynikající způsob, jak lze trénovat a cvičit (teď si říkám, proč jsem si tenkrát kupoval tu druhou opici) a přitom šetřit originální desky i přenosky (ano, na tohle stačí i ty staré ohrané Stantony-důležité je, aby pořád měly slušný výstup) a také si zkusit do setu zakomponovat skladby, které na vinylech nevychází, nebo vychází, ale jsou tzv. Most Wanted a jsou nedostatkové zboží, případně vycházely v minulosti a jejich cena se dnes dostala na nepředstavitelné hodnoty… Stejně tak mě to donutí k tomu, že odteď začnu poslouchat a shromažďovat hudbu v digitální podobě (a taky si poctivě vyplňovat ID3 tagy), protože tak získávám možnost si ji pouštět tak, jak mi nejvíce vyhovuje a umožní mi to strávit víc času s muzikou, na kterou jsem doteď neměl čas.

17. listopad -mezinárodní UnFriend Day

Apin5 Comments

Jimmy Kimmel přichází s ušlechtilým doporučením pro celý svět. Jestliže patříte mezi půl miliardy hlupáků s certifikátem „jsem něčí tupá ovečka, protože jsem si nepřečetla podmínky používání„, nezapomeňte si ve středu odebrat všechny svoje přebytečné kámoše z friendlistu. A nejenom ty, co jsou jako Gina. Nejlépe uděláte, když si odeberete úplně všechny a svůj účet (respektive jejich databázi s vašimi údaji) nadobro zrušíte.
Na to je ale v kalendáři silnou červenou fixkou vyznačeno 31.5., ale určitě nic nezkazíte, když to uděláte nyní :)

Komentářový spam už i v češtině?

Apin4 Comments

Dnes dopoledne se stala nevídaná věc. To, že se po tomto blogu prohánějí stovky robotů a někteří se snaží neúspěšně spamovat, je celkem běžná věc. Dnes se ale přihodilo něco, co se doposud za celou dvouletou historii tohoto blogu ještě nestalo.
Poprvé jsem byl svědkem toho, že se roboti naučili česky a snažili se obalamutit filtr tím, že u několika náhodných článků komentovali v češtině. Skoro by jim to prošlo, udělali ovšem ne jednu, ale hned několik základních chyb, díky kterým neprošli ke schvalovacímu procesu, ale automaticky putovali rovnou do spamového koše :)
A protože všechny spamy pečlivě analyzuji, zkoumám a zdokonaluji filtry, tak tento pozoruhodný úkaz neušel mé pozornosti a docela překvapil a také trochu potěšil.
Spam nepotěší snad nikoho, ale když mezi haldou komentů typu „nice blog“ nebo „Thank you for another fantastic blog“ a podobných, jsou některé v češtině, tak i tato milá marná snaha spamovacích přístrojů stojí za pousmání :)

komentářový spam v češtině

Vytvořte si sluneční hodiny na míru

Apin2 Comments

V jednoduchosti je krása a když něco tak jednoduchého skutečně funguje, tak je to krásnější o to víc.

Budete potřebovat tiskárnu, papír, nůžky a trochu lepidla.
Máme?
Ok, nyní jděte na stránku sundial.damia.net/vertical/sundial.php, zazoomujte na váš barák a označte na něm jednu stěnu, na kterou plánujete umístit sluneční hodiny (nejlépe tam, kam po celý den dopadá sluneční svit, tzn. na jižní straně)

Vytiskněte, vystřihněte, slepte, instalujte a zkontrolujte čas.

Pravda, tahle sranda patří spíše do letního období, kdy toho sluníčka je přeci jenom víc, ale kdo na to má celý půlrok myslet, že…

Výhodou je to, že z toho lezou šablony ve formátu PDF, takže pokud máte pořádnou tiskárničku, můžete mít sluneční hodiny klidně i obřích rozměrů :)

sluneční hodiny online

Hloupá aplikace pro hloupé uživatele

Apin22 Comments

Na internetu existují dvě skupiny lidí: První má osobní profil na facebooku a ta druhá četla jeho podmínky používání.

Ano, opět se bude mluvit o Facebooku a nekonečné lidské blbosti a rád bych, aby si lidé uvědomili jaká nebezpečná aplikace to je a jaké může mít důsledky její používání. A to tu nechci znovu rozpitvávat můj postoj k této monstrózní kartotéce lidských osudů, protože ho již všichni znají a vždy mě majitelé fb účtu ujišťují o tom, že tam nic nedělají, nic na sebe neprozrazují a mají ho jen na „koukání“. Ovšem když se večerní zábava ve skutečném světě přehoupne přes půlnoc, vypije se pár panáků, bývám svědkem hromadného fotografování a pořizování společných snímků za účelem vystavení a „olajkování“ na fb. Není vyjímkou, když použitý telefon nebo fotoaparát disponuje funkcí okamžitého publikování stiskem jediného tlačítka…

Název dnešního příspěvku jsem si vypujčil z řady nekonečných flame-war diskuzí, kde tato věta často padá v mnoha podobách. Samozřejmě že je to název poměrně dost nadnesený, protože ta aplikace sama o sobě není vůbec hloupá, ale velmi chytře a důmyslně navržená tak, aby ji hloupí uživatelé důvěřovali a hlavně svěřovali veškeré podrobnosti a aplikace přitom nenesla žádnou zodpovědnost, záruky a vymezovala si sama pro sebe sakra výhodné podmínky a pravidla. Jinýmy slovy: aplikace je na takovém levelu, jak moc hloupí jsou její uživatelé, ale v obráceném slova smyslu.

V poslední době mě docela vyděsilo (sebe)destruktivní počínání mnohých nebožáků, kteří si to ještě ani neuvědomují, ale jednoho dne se to nejen jim škaredě vymstí a s některými jsem na toto téma vedl vášnivé diskuze.

Dnes bych rád vyvrátil jeden mylný stále se opakující argument „já tam na sebe přece žádný podrobnosti nevyzradím„, nebo „to, co nechci aby se vědělo, tak to tam nedávám„. Už samotnou existencí vašeho osobního profilu a na první pohled nevinnými vazbami na vaše přátele a činnostmi tuto domněnku zašlapáváte hodně hluboko do země.

Tuhle jsem vedl docela zajímavou řeč s jednou slečnou z HR a ta mi potvrdila to, co jsem věděl už dávno. Kdybych se v jejich společnosti ucházel o místo a do životopisu bych uvedl, že jsem nekuřák (to tam mj. mám a díky tomu jsem prošel mnohem více pohovory, než kdy předtím) a také že nevlastním účet na fb, šance na získání zaměstnání by se o dost zvýšila. Pro lidi z personálního je to sice drobné komplikování jejich práce (personální oddělení existovaly před facebookem, dokonce i před samotným internetem), ale zase pro ně začnete být více zajímaví. Je to ovšem velmi individuální, někde to nemusí hrát vůbec roli, jinde budou zase vybírat z těch uchazečů, u kterých nehrozí, že polovinu pracovní doby stráví farmařením, nebo že budou zveřejňovat urážlivé zprávy o svých nadřízených…
Facebook se spolehlivě integroval do skutečného života a mnoho lidí ovlivnil. Některé ovlivnil jen mírně, některé poměrně silně a je potřeba si přiznat skutečnost, že nastane doba, kdy zcela zásadně změní a zmaří mnohé osudy a životy a takové věci bývají fatální a jsou nezvratné!

Facebook je ve škatulce „zábavná aplikace“ a když se lidi baví, jsou uvolnění a bezstarostní. Když jsou uvolnění, je pro ně snažší otevřeně mluvit o různých věcech a často nevědomky prozradit nějaké informace, které mohou být pro někoho důležité. Vzpomeňte si na panákovou foto-mánii v úvodu. Svítící lampička namířená na „pachatele“ se běžně mění za monitor a „výslech“ probíhá v pohodlí domova a je mnohem efektivnější než na policejní stanici.
Už několikrát jsem musel řešit případy, kdy byl někdo uvolněný, spokojený a bezstarostný a tak bezstarostně vyzradil hesla, přístupy nebo citlivé informace někomu nepovolanému. „Je to kamarád, ten to přeci může vědět a nikomu to nepoví, na to dám ruku do ohně.“ Bohužel realita je taková, že po šesti panácích se ten kamarád začne také cítit uvolněně a začne podobně přemýšlet a bude stejně sdílný, jako kolega, který mu tajemství svěřil..

Vraťme se ale k dnešnímu hrůznému tématu.
Facebook je z marketingového pohledu mocný nástroj, ale je potřeba ho vnímat jako hrozbu a ne jako zábavnou aplikaci! Když se hodinové taxy za pronájem jednoho windows botnetu pohybují okolo několika centů (Mac až 0,5$), jakou hodnotu asi může mít databáze půl miliardy osobních profilů?
V případě facebooku nejde o nakažený zombie-počítač, jde tu doslova o lidské životy!

Dosti svíravý pocit v žaludku se mi dostavil při zcela náhodném objevení fotogalerií novorozenců. Když už jsem objevil jeden archiv fotek, snažil jsem si rozpomenout na ostatní známé, co byli tou dobou v očekávání a za jedno odpoledne bych na jedné ruce napočítal nově narozené děti vzdálenějších i bližších přátel řekněme za poslední půlrok.

Věšina galerií měla několik společných prvků:

  • narození dítěte je ohromná událost a ve většině případů je potřeba ukázat ho všem na facebooku silnější než mateřský pud, což dokazují desítky, v extrémním případě stovky zveřejněných fotografií
  • věděl jsem kdy se miminka narodila, porodní váhu a výšku a samozřejmě také jak vypadají
  • věděl jsem kdo jsou jejich rodiče (a další příbuzní) , často i jejich věk a bydliště a plány do budoucna
  • u většiny dětí jsem věděl jaké prodělaly/prodělávají nemoce, na co mají alergii a jakou mají dietu a v neposlední řadě také kolik to rodiče už stálo a kolik ještě bude stát (zdravotnictví je v 21. století zlatý důl kvůli řadě vyšlechtěných nemocí se kterými se lidi už rodí díky zásahům do DNA)
  • dokázal jsem si poměrně přesně udělat obrázek o uspořádání jejich bytu nebo pozemku a majetkových poměrech; jaké mají televize, mobily, sporáky, žehličky, počítače a spousty dalších věcí a zdánlivých nepodstatných maličkostí jako např. kde přesně jim doma visí klíče od auta (a kdyby u jedné fotografie byl objektiv jen o několik centimetrů víc vpravo, věděl bych vedle SPZ a značky vozidla i stav tachometru)
  • přístup k poměrně velkému množství informací o sourozencích a dalších rodinných příslušnících (kdo z nich kreslí levou rukou, značku dětské sedačky, plínek, mastiček a krémů, cigaret rodičů, batohů do škol(k)y, bot a jiných věcí, jaké knihy mají v knihovně, co nejčastěji snídají, škola, kamarádi, hračky, domácí zvířata…)
  • pod mnoha fotografiemi bývají nekonečné sloupy doplňujících informací v podobě komentářů (často sice plkání o ničem nebo jak nádherné to miminko a rodičové jsou, ale z některých se dalo pochytit mnohem více- třeba to, že jejich pes není ani tak hlídací jako spíše vítací). Což je trochu nevýhoda pro špióny neznalé českého jazyka, protože překladač jim pomůže pouze za předpokladu, že by autoři komentářů psali spisovnou češtinou.
  • žádné z nově narozených dětí ještě nemá svůj profl na facebooku. Zvláštní, ale alespoň jedna dobrá zpráva, která ovšem nemá vůbec žádnou váhu, protože životy těch dětí jsou od jejich prvních okamžiků podrobně zaevidovány a zdokumentovány v cizí databázi u naprosto neznámých lidí, kteří si s ní mohou dělat co chtějí, protože jsou jejich majetkem. A teď nemluvim jen o majiteli facebooku, ale o kterémkoli člověku na světě, protože i kdyby ty informace byly sebevíc „zabezpečené“, na facebooku se stávají veřejnými ať chcete nebo ne.

Mnohem více děsivé je ale to, že v některých případech lze vyšťourat ještě více informací a že se to týká tisíců, možná milionů dětí, které o takovém počínání svých rodičů nemají tušení a nemohou ho vlastně nijak ovlivnit…

„Co nechci aby se vědělo, tak to tam nedávám“ Anička
Je sice dojemné, že střežíte to, že tajně čůráte do dřezu, ale tyto informace stejně nikoho nezajímají, vůbec už ne bytové zloděje, vyděrače, únosce dětí a pedofily. Ti se zajímají o to, kdy půjdete jako spořádaná rodinka hrát si s ratolestí do parku, nebo na kašpárka do divadla, případně do kolika je starší sestřička v družině a kudy chodí domů… Tohle všechno z vás dostat je mnohem snažší, než si vůbec myslíte a velmi rádi a ochotně všechny tyto informace ať už přímo nebo nevědomky poskytujete a přitom vás hřeje, že nějaké vaše intimnosti se nikdo nedozví, protože je sem nikdy nenapíšete…

Poměrně dost výmluvná může být největší mediální masírka těchto dní o ztracené devítileté Aničce.
Proč se ztratila a za jakých okolností? Nenesou náhodou její rodiče nebo spolužáci vinu? Nebo si za to může sama?
Pod její fotografií mělo být napsáno become a friend ale na to už si netroufám. Protože to už si může některý komisař vyložit třeba jako dětskou pornografií a jsem nahranej :)

Jedno miminko z tohoto seznamu jsem nedávno potkal v kočárku na ulici a jeho maminku udivil tím, co všechno o ní i jejím děcku vím a že ty záclony u nich v obýváku by chtěly vyprat. Zakončil jsem to otázkou, kterou bych rád osobně položil všem vzpomínaným maminkám:
Jak by se ti líbilo, kdyby stovky fotografií a veškeré podrobnosti o tobě a hlavně o tvých dětech vlastnil nějaký úplně cizí člověk a mohl si s nimi dělat co chce?

Asi každou starostlivou matku taková otázka zaskočí a ještě víc ji zaskočí, když si uvědomí, že to tak bohužel je. Samozřejmě že nejprve zpanikařila a hned se zajímala o to, co proti tomu může udělat. Nejhorší na tom je, že nemůže dělat vůbec nic a ani to nemůže nijak zvrátit, může si akorát přiznat svoji blbost, že udělala obrovskou chybu a svému potomkovi možná zničila život. Jedinou radu jsem ji poskytl: prevence. Pokud nechceš věnovat osud svého dítěte někomu cizímu a ani nevíš, jaké má se získanými informacemi úmysly, zruš svůj facebook profil! Již jednou zveřejněné informace a fotografie sice žádným způsobem nedostaneš nikdy zpátky, ani je nesmažeš, ale předejdeš tak dalšímu trestuhodnému zahrávání si s osudem svého dítěte!
Zrušení osobního profilu je pro některé slabší jednice naprosto nepřijatelná věc, ani téhle mladé mamince se útěk od stáda příliš nezamlouval, ale docílil jsem alespoň toho, že o tom začala vážně přemýšlet a v zájmu své vlastní rodiny jednou určitě zruší svou nesmyslnou virtuální existenci a možná že k tomu přemluví i svého manžela a ostatní maminky a já budu mít dobrý pocit, že jsem alespoň trochu přispěl k vymýcení ďábla…

Romantika na středních vlnách

Apin7 Comments

Není pravda, že digitalizace je vždy přínosná a prospěšná ve všech ohledech. Žijeme v době, kdy se digitalizuje snad úplně všechno a tím se vytrácí vzácná a neopakovatelná romantika dob minulých. Přesto se najde řada lidí, kteří na staré analogové přístroje a zařízení nedají dopustit. Nebude řeč o nesmrtelných vinylech (které nahradil, ale nepřekonal formát mp3), ale o rádiovém vysílání.

Mohou být dnešní mp3 a mp4 přehrávače sebevíc moderní a miniaturní, přesto můj nejpoužívanější „osobní přehrávač“ není mobil nebo mptrojka, ale prehistorický walkman Panasonic, ve kterém jsem za svých školních let obrousil stovky kazet.
Poslední kazetu jsem si v něm sice naposledy pustil před několika lety, přesto nezůstal zapomenutý v šuplíku nebo někde v bazaru a díky kvalitnímu tuneru s vynikající selektivitou se stal věcí častého použití. Dokonce tolik, že jsem si už musel jednou přepájet opotřebovanou sluchátkovou/anténní zdířku za novou.

Ne že bych neměl k dispozici vyspělejší přístroje, ale prostě ty moderní digitální hračky neumí tak dobře (nebo vůbec) naladit rádiové vysílání na středních vlnách, které si takhle po nocích občas chytám. Je to sice trochu taková úchylka, ale není to žádný hřích a rozhodně bych se více styděl za sledování Dementmanie nebo podobných hovadin.

Po západu slunce se amplitudově modulovaný signál šíří odrazem od ionosféry, takže k příjmu AM signálu není potřeba přímá viditelnost vysílače a antény přijímače a dá se tak zachytit vysílání třeba až ze severní Afriky nebo Arabských zemí.
Internet nám sice dnes dokáže zprostředkovat vysílání z druhého konce světa v té nejlepší digitální kvalitě, ale postrádá tak všechno to kouzlo a romantiku, kterou v sobě má šumící a pomíjivá zvuková mono informace a nestabilní a stále se měnící rádiové vlny v éteru.
Nemám odpovídající technické vybavení ani seznam stanic a kmitočtů, nemůžu tak přesně určit, odkud vysílání přichází, pouze odhadovat podle jazyků a exotických národních melodií a písní. Od chrochtavé turečtiny a arabštiny přes španělštinu, italštinu, maďarštinu k angličtině a ruštině. Nejkrásnější na tom je, že naladím neuvěřitelné množství nejrůznějších hudebních stylů, lidové songy, písničky, zpravodajství, interview, podcasty i tu záhadnou morseovku, datové přenosy, kódovací signály a atmosférické šumy a ruchy, které na tuzemských stanicích nikdy nenaladíte a ze kterých je cítit to kouzlo minulosti, protože právě na středních a krátkých vlnách se za minulých režimů ladily (a rušičkami odfiltrovávaly) zakázané stanice a na mnohých přístrojích visely cedulky s upozorněním, že poslech zahraničních stanic se trestá žalářem.
Technologie dospěla do současné podoby a s tím se postupně většina radiových stanic přesunula na velmi krátké vlny a dokonce mnozí výrobci současných radiových tunerů zcela opomíjejí pásmo amplitudové modulace. Máme přeci mnohem kvalitnější FM pásmo se stereo zvukem a RDS, dokonce už i DAB, tak kdo by se chtěl trápit poslechem nekvalitních a šumících rozhlasových stanic, kterých navíc zdánlivě ubývá, protože je večer přehluší ty zahraniční…

Je zajímavé sledovat a učit se od zkušenějších radistů, jak ladí, dolaďují, čistí a odfiltrovávají signál, aby zachytili a snažili se dekódovat nejrůznější hlasové i datové signály. Některé jsou v lidské řeči, některé v morseovce, některé v datové podobě. Už několikrát mě napadlo nahrát si některé to pískání a pípání na kazetu, vyhrabat ze skříně staré ZX Spectrum a zkusit mu něco poslat, protože mnohdy tam jsou dobře zřetelné datové hlavičky a láká mě vyzkoušet, jestli by starý osmibit dokázal alespoň reagovat na takový signál :)

Občas někdy uvažuji o malé radiostanici a že bych se přidal k ostatním bláznům, tzv. DXákům, co mají na střeše pětimetrový drát, nařizují si budíky na 2 ráno, aby mohli poslouchat čínské nebo australské vysílání. Nebo k těm radioamatérům, co odposlouchávají komunikaci mezi taxikáři, policií, vozy záchranné služby nebo letišti. Nejsem na to asi dost veliký blázen, protože kdybych byl, nejprve bych se pokusil si nějaký ten přijímač zbastlit sám (naposledy jsem kutil radiopřijímač ve škole), ale zatím si vystačím se svým starým walkmanem a časová i finanční investice do něčeho sice hezkého, ale nevyužitelného, mě trochu odrazuje…