Nejlepší hudební a zvukový software, které pořídíte zdarma.
Říká se, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. O tom jste se tu mohli sami přesvědčit v rubrice Grafické aplikace online. Tentokrát se ale nebudeme pohybovat v online prostředí, ba ani v grafických editorech, protože pokud chcete všechny dnes představené programy vyzkoušet, musíte je nejprve nainstalovat do svého počítače.
No a co že bude dnešním tématem? Co je to DAW? V tomto článku se budeme zabývat hudebními a audio editory, protože DAW je zkratka pro Digital Audio Workstation. Ale nebudou to ledajaké audio editory, ale ty nejlepší, které jsou k dispozici zdarma. S některými DAW programy jste se již určitě setkali, pravděpodobně i některé zde představené programy sami využíváte, třeba hned ten první a nejznámější:
(Win, Mac, Linux)
Tohle je must have aplikace a najdete ji v počítači snad u každého hudebníka nebo zvukaře. Ačkoli to není plně profesionální DAW, nabízí obrovské množství nástrojů a pomůcek pro nahrávání a editaci zvukových souborů, že se těm placeným profesionálním DAW programům v mnoha oblastech vyrovnává. Díky své univerzálnosti a jednoduchosti je Audacity nejoblíbenějším a nejpoužívanějším zvukovým editorem vůbec, používá se například v radiu Beat a i všechny moje sety byly nahrány právě v Audacity.
(Win)
Tuhle aplikaci používají profesionální studia a hudebníci po celém světě na mastering a post-produkci televizních, filmových a hudebních pořadů hlavně pro svoji zvukovou preciznost. Je to velmi užitečná pomůcka pro současnou práci se zvukem i videem. Pyramix se skládá z mnoha užitečných modulů a vyniká také skvělou optimalizací pro více obrazovek, výpisem akcí s možností vrácení konkrétních úprav a řadou dalších drobností, které ocení nejeden zvukový mistr nebo producent. Bezplatné stažení vyžaduje jednoduchou registraci na stránkách Merging.
(Linux)
Čistě pro OS Linux tu máme Qtractor, který se chlubí vícestopým nahráváním a sekvenčním softwarem s podobným layoutem, který můžete vídat v komerčních profesionálních DAW. Široká škála možností a funkcionalit obsažená v překvapivě malém souboru optimalizovaném pro nepříliš rozšířený systém.
(Win, Mac)
Studio One Prime je free verze brilantního hudebního softwaru PreSonus. Nemá sice všechny featury, ale jistě uspokojí nejednoho hudebního producenta. Ačkoli jde o free verzi, nabídne neomezený počet audio a midi stop a také neomezený počet použitých efektů. Navíc jeho ovládání je jednoduché a intuitivní na principu drag-and-drop, takže je skutečně pro každého.
(Win, Mac)
Ohm Studio je další software pro tvorbu muziky, která má ale jednu unikátnost. Díky Ohm Studiu můžete přizvat ostatní hudebníky nebo členy vaší kapely k vytváření sklaby v reálném čase a nemusíte být fyzicky v jednom studiu. Spolupracovat na právě tvořeném tracku tak mohou členové kapely i když je každý na jiném konci světa. Připočtěte si k tomu širkokou nabídku instrumentů a efektů a přijemné UI.
(Win, Mac)
Další profesionální DAW, který je zdarma a nabízí nahrávací a mixovací funkce v kompaktním balení. Mezi přednosti vyzdvihněme neomezený počet stop, schopnost nahrávat více zdrojů najednou, vybrané efekty zdarma, zvukovou knihovnu a podporu mnoha audio formátů.
Marbles on Stream jsou závody kuliček pro platformu Twitch.tv, které můžete hrát zdarma kdykoli a kdekoli a svojí nenáročností a zábavností vás jistě pohltí.
Ačkoli to bylo spuštěno už někdy v létě, já to zaznamenal teprve zhruba před týdnem a vlastně úplnou náhodou.
Marbles on Stream je smělý počin kanadského vývojářského studia Pixel by Pixel, studentského projektu, založeného minulý rok.
A čím si mě jejich „hra“ tolik získala, že o ní musím napsat?
To se těžko popisuje, protože těch lahůdek má tahle neuvěřitelná blbost víc. Je to asi ta čirá jednoduchost a nenáročnost pro zúčastněné hráče. Nebo to bude ten cit pro detail? Nebo to bude ta skutečnost, že o výsledku rozhoduje náhoda nebo štěstí? Nebo to bude tím, že každý závod zpravidla trvá jen několik minut? Nebo to bude tím, že zapojit se může opravdu kdokoli a všichni mají stejné šance? Nebo to bude tím, že je to naprostá pitomost, ale prostě tak jednoduchá a geniální, že na tom denně ulítnou tisíce „hráčů“?
Hra je stále ve vývoji a v současné podobě to funguje tak, že na streamovací plaformě Twitch si streamer otevře hru, on sám, diváci hlasováním v chatu, nebo vítěz poslední hry vybere jednu ze 36 map a umožní svým divákům se přidat do závodu. Do hry se přidáte napsáním příkazu !play do chatu. Pochopitelně před vaší vůbec první hrou musíte nejprve této hře udělit přístup k vašem Twitch účtu prostým odkliknutím tlačítka Grant Access, které se vám někde v obraze ukáže. Různí streameři mají odemčené různé verze kuliček (ale v jádru je hra všude stejná), a tak před začátkem každého závodu mohou svým platícím i neplatícím divákům nabízet zajímavé barevné a otexturované varianty kuliček, případně i klikací možnost volby podoby kuličky a vstupu do hry. Nemusíte tak do chatu zadávat např. příkaz !play 4, ale vyberete číslo a kliknete na tlačítko Join Race. To je veškerá interakce, která je od vás pro tuto hru vyžadována. Každý zúčastněný divák představuje jednu malou kuličku. Pro kvalifikaci do celosvětových výsledků musí být v závodu přihlášeno alespoň 7 hráčů, maximálně se do jednoho závodu může přihlásit až 500 hráčů. Co hráč, to kulička.
Pak se ještě můžete přihlásit do takového Royale modu, ve kterém jsou kuličky spuštěny na bitevní pole a vzájemným otloukáním spolu bojují. Vyhrává poslední kulička, která přežije. Zde už můžete mírně ovlivňovat chování kuličky během zápasu a určovat, na kterého hráče má útočit příkazem !target @jméno_hráče
Po odpočítání času začne fungovat gravitace a všechny kuličky se spustí na dráhu. Hra běží na Unreal Enginu 4 a simulace fyziky je zde opravdu věrohodná, bez toho by to vážně nefungovalo. Většina map má na začátku trasy obrovskou krabici s pohyblivýmy koly, točícími se lopatkami, vyjíždějícími kůly nebo jinými nástrahami, ve kterých se všechny kuličky důkladně promíchají, většinou se dál přes šikmou plochu svažují do trychtýře, odkud putují na další části trasy. Těmi jsou nejrůznější tobogány, rozcestí, spirálové tunely, kolotoče, urychlovače a další trychtýře. Na některých mapách jsou i jakési výtahy nebo teleporty, které s pořadím probíhajcího závodu umí hezky zamíchat. Je to napínavá podívaná do poslední chvíle a pokud se vaše kulička v průběhu závodu drží ve vedení, nemusíte mít ještě vyhráno. Před cílem zpravidla bývají zpomalovací plošinky a nejrůznější nástrahy, které mohou vaše vedení velice snadno zvrátit, případně vaši kuličku katapultovat pryč z mapy.
Jakmile první kulička dopadne do cíle, začne dvouminutové odpočítávání a od startu se k cíli pomalu sune void zóna, která postupně nemilosrdně eliminuje zbývajcí kuličky, které se loudají na dráze. Je to jen takové spravedlivé opatření, aby kvůli opozdilcům netrval závod zbytečně dlouho. Většinou do cíle dojedou všechny kuličky, ale existují tu i tratě, na kterých víc kuliček skončí mimo mapu, než které se dovalí do cílové misky.
Podle počtu hráčů se pak na konci rozdělují body. Pokud si budete vybírat závody, ve kterých se zůčastní třeba jen deset kuliček, máte pochopitelně větší pravděpodobnost, že dojedete první, než v závodu, ve kterém jsou přihlášeny stovky dalších kuliček. Nicméně v závodě s nižší účastí obdržíte méně bodů, než v závodě se stovkami závodníků, kde je na konci bodovaná i dvacátá pozice. I v této hře narazíte na hráče, kteří to berou jako full time job a potkáte je takřka v každém závodu u každého streamera. Tahle hra totiž nemá omezení a tak sami brzy přijdete na to, jak se ty hráči na první pozice celosvětových tabulek dostali. Mají v prohlížeči otevřené taby se všemi dostupnými závody a v každém soutěží. Také jsem to jednou zkusil, ale nedokážu stíhat víc jak 4 závody najednou. Nakonec to stejně skončilo zjištěním, že tenhle postup dokáže urychlit nárůst bodů a u závodů s nízkou účastí zvyšuje praděpodobnost prvního místa, ale už to není zábava, ale nesmyslné honění se za jakousi virtuální ikonkou. Raději dojedu jako poslední a budu se u toho bavit, než abych sjížděl desítky závodů naráz, naháněl body a pořádně si neužil žádný z těch všech závodů, které ani nemám šanci stíhat sledovat. Navíc honění se za co nejlepším skóre nemá žádný smysl, protože se hra stále vyvíjí a upravuje, přibývají nové mapy a modifikují se ty stávající, a když vývojáři začnou novou sezónu, vymažou veškeré tabulky a všichni začínají zase od nuly :)
Za ten necelý týden se mi v této sezóně z odehraných cca 110 závodů povedlo dvakrát dojet první, jednou dokonce celých 8 minut držet světový rekord na jedné mapě, 47x vypadnout z dráhy a nahrát 67 bodů, což aktuálně znamená 9039. pozici ve světové tabulce . Celosvětově mají tuto hru spuštěnou desítky streamerů po celý den, takže se nemusíte bát, že by jste si někdy nemohli zahrát. Český stream jsem jednou zaznamenal jen jeden. Bohužel kromě samotných vývojářů, kteří až na vyjímky jedou stream takřka nonstop, hrají ostatní streameři jen nárazově a dá se říci náhodně. Přesto se začíná objevovat několik trvalek, kteří streamují Marbles on Stream docela pravidelně. Může se vám podařit narazit na streamera s mimořádným komentátorským talentem, čímž se celý závod stane ještě zábavnější a bude vás to motivovat přihlásit se mu i do dalšího závodu. A věřte mi, že pokud zkusíte jeden závod, budete se chtít zapojit i do toho dalšího, a dalšího, a dalšího…
A takhle nějak by to mělo vypadat se všemi hrami libovolného žánru. Nemusí ji zrovna vytvářet tři studenti, ale to, co současným hrám škodí, tu nenajdete:
Není to nijak originální, ale je to precizně zpracované a uchopeno za správný konec, že se z toho stává masová záležitost. Navíc se na hře stále pracuje a je tu spousta potenciálu a prostoru pro další vylepšení a vychytávky.
Žádné regionální omezení – hra je od prvního okamžiku dostupná komukoli na světě.
F2P – nemusíte za hru zaplatit ani halíř a stejně si ji užijete, jako všichni ostatní. Pokud budete chtít podpořit vývojáře, můžete jim poslat nějaký ten donate na Twitchi nebo si v jednoduché aplikaci na telefon zakoupit různé vizuální vylepšení.
Ano, plusové budy přidává i ta mobilní aplikace, která zatím slouží jen pro checkování vašeho skóre a nákupu skinů, přesto je tu znát potenciál pro budoucí rozšiřování a růst.
Blackview BV8000Pro mám již více jak rok a přináším zhodnocení používání telefonu za celou tu dobu. Vyplatí se koupit?
Nestává se tak často, že mi jeden telefon vydrží více než rok a navíc, že s ním budu spokojený.
Rok se s rokem sešel a od minulého srovnání odolných telefonů jsem obdržel hned několik dotazů na spokojenost používání telefonu Blackview BV8000 Pro a tak by bylo dobré se na tento telefon podívat s ročním odstupem. Prvotní nadšení mírně vyprchalo (jako asi u všeho) a ačkoli všechny pozitiva telefonu jsem vypsal v minulém článku, tak teď bych se rád soustředil na ty horší stránky přístroje, které potenciální kupce pochopitelně zajímají nejvíce.
Pojďme si tedy připomenout ty pozitiva, které nijak neomrzely, ani se vlastně za ten rok nijak nezměnily a trochu je doplnit nebo upřesnit i těmi negativy:
Na prvním místě musím znovu vyzdvihnout odolnost vůči vodě i prachu. Ať už se s telefonem koupete, sprchujete nebo ho jen oplachujete pod tekoucí vodou, stále se můžete spolehnout na to, že se voda do telefonu prostě nedostane. S koupáním a oplachováním telefonu souvisí první nešvar zmiňovaný i minule: Pokud máte hodně tvrdou vodu a proud nasměrujete přímo na vrchní hranu přístroje, může si telefon myslet, že jsou v něm zapojená sluchátka. Stává se to i po delším pobytu ve vaně, když máte hodně pěny, nebo jako když naschvál čekáte důležitý hovor a zrovna si telefon opláchnete u studny, tak se s volajícím prostě neuslyšíte. Musíte telefon vypnout, vysušit zdířku na sluchátka a znova zapnout. S vodou souvisí i citlivost displeje a čtečky otisků prstů. Pokud chcete fotit pod vodou, docela běžně se stává, že se vám to nepovede, protože hladina vody nejčastěji stáhne oznamovací panel dolů, přesouvá ikonky, zapíná Bluetooth nebo navigaci a prostě tak různě náhodně dělá brikule na displeji. To je ovšem problém u všech displejů u všech voděodolných telefonů. Telefon se prostě pod vodou ovládá velmi obtížně. On i takový déšť za vás dokáže napsat smsku nebo vám schovat nějakou ikonku na ploše :) Čtečka otisků prstů funguje pouze za sucha. Pokud máte na rukách nebo na čtečce vodu, je prakticky nemožné odemknout telefon. Koho by to zajímalo, tak čtečka otisků prstů sejme i kočičí tlapky :)
Ani po roce nepozoruji žádnou degradaci baterie. Udrží telefon v chodu klidně celý den intenzivního používání a při šetrném provozu stačí nabíjet jednou za 4 dny. V prvních dnech, kdy telefon ještě nedostal poslední aktualizaci, se docela rychle vybíjela baterie při zapnuté úspoře dat. V současné verzi ta spotřeba energie není tak výrazná, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že se zapnutým spořičem dat ta baterie ubývá rychleji… Největší žrout baterie je roaming. Pokud máte obsazeny oba sim sloty, tak se vám baterie dokáže vybít I klidně za půl dne.
Volání, data, konektivita. Ani po roce se nic nezměnilo. Pokud je při telefonátu špatně slyšet druhá strana, většinou bývá problém právě tam nebo u operátora. Telefon si drží signál, hovory jsou krásně zřetelné a hlasité (pokud má protistrana kvalitní telefon nebo volá z pevné linky), hlasitý odposlech je slyšet na celou místnost, navigace je přesná bez výpadků, wi-fi chytá nejlépe ze všech dostupnýh přístrojů, co mám doma. Spárování s okolními BT zařízeními je bezproblémové. Kamarád si také koupil tento telefon a zaskočilo ho, že do něj nezapojí audio jack od reproduktorů. Někde se určitě dá pořídit redukce na delší jack, ale já mu rovnou doporučil BT modul k reprákům, alespoň nemusí tahat kabely a při poslechu může mít telefon pořád v kapse.
Konstrukční nedostatky se tu také najdou. Na odolnost si stěžovat nemohu. Telefon mi již mnohokrát spadnul displejem na beton nebo dlažbu z mnohem větších výšek, než z té, která byla pro BV5000 fatální. Na fólii na displeji je již mnoho nehezkých škrábanců a vrypů, nicméně sklo pod ní by mělo být netknuté. To ale nemohu potvrdit, ani vyvrátit, ta fólie tam je celý rok a zatím slouží jak má. Nešetrné zacházení a nespočet pádů je znát hlavně na hliníkových bočnicích a zadním krytu SIM karet.
Právě ty hliníkové bočnice jsou trochu nešťastně řešené. Protože telefonu chybí jakékoli očko nebo tvor, na který by se dalo zavěsit poutko, musel jsem si ve vnitřní straně levé bočnice vypilovat malou drážku, kterou vedu lanko obtočené kolem prvního šroubku. Vyzkoušel jsem mnoho materiálů od režné nitě až po vlasec na sumce. A ano několikrát obmotaný vlasec zatím vydržel nejdéle. Přesto se čas od času přetrhne nebo se rozláme plastové poutko na jeho konci a je potřeba ho vyměnit. To znamená rozšroubovat všechny 4 mini šroubky s hvězdicovou hlavou a navléknout nový vlasec za spodní šroubek. Konstruktéři tohoto telefonu ale nepočítali s tím, že budu ty bočnice co 4 měsíce rozdělávat, takže už hned po prvním rozdělání se hlavice šroubků trochu zdeformovaly a jeden se dokonce protáčí a to ani nebylo potřeba vyvinout žádnou extra sílu. Ovšem i běžný uživatel, který neplánuje žádný takový tuning by měl čas od času bočnice odmontovat a vyčistit to pod nimi. Pod těmi bočnicemi se totiž zaržuje ohromné množství špíny a prachu!
Musím také upozornit na hlasitý reproduktor. Pokud budete příliš dlouho poslouchat hudbu přes repráček na maximální hlasitost, tak ho můžete zničit! Můj repráček se asi po hodině a půl hlasité reprodukce dost znatelně opotřebil. Chrčí a od té doby přehrávané upozornění, vyzvánění nebo hudba není v takové kvalitě, než byla před touto diskotékou…
Začátkem tohoto léta dostal telefon další aktualizaci, která na první pohled žádné velké změny nepřinesla. Subjektivně prodloužil výdrž baterie a trochu usměrnil neposlušné widgety na ploše, které se ne vždy správně aktualizovaly po restartech telefonu. Jestliže se některé widgety před aktualizací nechtěly správně zobrazovat po sedmi z deseti restartů, tak nyní se to děje „jen“ ve třech z deseti restartů. Ono prve zmiňované „lupání“ při projíždění Twitteru nebo jiné aktivitě procesoru bylo odstraněno v některé z předchozích verzí a pokud si nyní chcete poslechnout šveholení elektroniky, tak musíte přiložit ucho k repráčku v naprostém tichu.
I navzdory extrémně horkému létu mi telefon nikdy nezobrazil hlášku o přehřívání. A že při rychlonabíjení nebo hraní náročnějších her zadní hliníkový kryt vážně hodně „topí“. Nicméně to nabíjení není vždy rychlé. Už několikrát se mi stalo, že se telefon originálním kabelem a originální nabíječkou nenabil za hodinu, ale trvalo mu to celou noc. Způsobují to nečistoty v konektoru nebo špatně zasunutý kabel. Stačí konektor profoukout stlačeným vzduchem nebo kompresorem a nabíjení zase frčí bleskovou rychlostí.
Nikdy se mi nestalo, že by telefon vytuhnul. Pouze u dřívějších verzích firmwaru bylo znát, že k tomu inklinuje, ale nikdy se nezaseknul, ale prostě se samovolně restartoval. Nikdy nebylo potřeba obnovovat telefon do továrního nastavení nebo řešit nějaký reset. 6GB RAM je dostatečně velká, přesto se občas stane, že při odemykání otiskem prstu telefon zavibruje okamžitě, ale trvá mu další třeba i 4 sekundy, než rozsvítí obrazovku. To je věc, která se výjimečně stane, pokud má telefon spuštěnou špatně optimalizovanou aplikaci a docela mi vadí. Vůbec poprvé a naposledy mi telefon zobrazil hlášku o vyplnění RAM z 91% v zahraničí při roamingu, zapnuté navigaci a několika náročných aplikací na pozadí. Jinak jsem varování na využití RAM nikdy nezaznamenal.
Automatické otáčení displeje mám v 90% času vypnuté, protože to nefungovalo úplně dokonale a plynule. Po nějakém čase jsem zjistil, že je totálně rozhasená kalibrace senzorů. A nejlíp se mi to podařilo zkalibrovat přes servisní menu *#87#, stejně tam je ale pořád odchylka asi 2°. Naštěstí nepoužívám aplikace vyžadující gyroskop, takže mi to tolik nevadí…
Co říci závěrem? Nic není dokonalé. Chyby a nedostatky se najdou na každém přístroji jakékoli značky. S BV8000 Pro jsem nadmíru pokojen i po roce používání. To, co se dá označit za problémy jsou jen maličkosti a na pohodlné a spolehlivé používání má takřka nulový vliv.
Je to skoro neuvěřitelné, ale tenhle můj blogísek funguje přesně 10 let. Doba velmi rychle pokročila, v internetovém prostředí je jedna dekáda skutečně mimořádně dlouhá doba, během které se odehraje obrovské množsví věcí, mnoho menších, ale i větších projektů nepřežije a ty začátky se z dnešního pohledu jeví jako středověk.
Někdo se zmůže na svůj vymazlený profilek na sociální síti, někdo si zmonetizuje blog.
Ještě před založením tohoto blogu jsem vytvořil a spravoval hned několik projektů, které ale nebyly tak úplně moje. Chybělo mi něco čistě vlastního, do čeho mi nikdo nebude kecat a budu si to moci tvořit a spravovat tak, jak chci já a jak uznám za vhodné.
S blogováním jsem začal ještě dříve na blogger.com. Nicméně blogovací systém od Googlu byl v mnoha ohledech značně limitující a já věděl, že potřebuji vlastní píseček, kde budu mít možnost pořádně roztáhnout křídla a důkladně vyzkoušet všechny ty lákadla a možnosti, které se nabízejí a umožňují dát volný prostor kreativitě. Hodně věcí jsem tak zkusil, objevil, naučil se a poznal.
V roce 2008 byl WordPress již nějakou dobu celosvětově oblíbeným a docela dobře použitelným redakčním systémem. Blogy na vlastní doméně něco znamenaly (a stále znamenají), Facebook tehdy ještě skoro nikdo neznal, místo něj frčel Myspace (resp. zažíval svůj úpadek), čeští uživatelé používali hlavně lide.cz, libimseti a xchat. Stále převažovalo nepsané pravidlo, že vystupovat na internetu pod svým skutečným jménem je nemyslitelné. Připojení přes drahý a pomalý Dial-up se stávalo raritou, přesto se na něj leckde ještě dalo narazit. Tou dobou již vyšel druhý iPhone, ale v našich kapsách převažovaly tlačítkové telefony, které nebyly větší než krabička od cigaret, postrádaly OS a na jedno nabití vydržely fungovat klidně i dva týdny. Twitter ještě skoro nikdo nepoužíval, Blockchain už nebyl jen sci-fi a internet byl celkově ještě pořád relativně svobodné médium a úředníci v EU o jeho fungování věděli zhruba asi tolik, co dnes, akorát u nich zatím nikdo nelobboval za regulace a nesmyslné zákony a nařízení.
Tehdy se ještě hrálo na Pagerank (jednou jsem tu měl i PR5!) a SEO byl obor, ve kterém jsem se docela dobře orientoval, bavilo mě sledovat statistiky, vylepšovat svoje strategie, naučil jsem se psát a používat klíčová slova tak, aby se to ve vyhledávačích objevovalo co možná nejvýše. A celkově jsem si to vážně užíval a zjišťoval, že to v té době byla vlastně hračka a i bez placených kampaní se podle tehdejších pravidel dalo dostat na první pozice docela jednoduše. To byly mety, které mě bavilo dobývat.
V nejlepším se má přestat a taky jsem byl jeden čas velmi vytížený, že mi už nezbývalo moc času ani energie na psaní dalších článků. A tak nějak to vlastně trvá do současnosti.
Rád bych publikoval častěji. Témata by byla, chybí čas. Pár lidí mi vyčítalo, že kvůli Twitteru nevydávám články tak často. Tak trochu na tom něco bude, ale Twitter není tím hlavním viníkem. V reálném světě teď řeším důležitější věci, během kterých se na některá témata nedostane, nebo mám hromadu rozepsaných článků, ale nejspíše se už nikdy nedostanu k jejich dokončení, protože určitá témata prostě přestanou být aktuální.
Míval jsem období, kdy se tu články objevovaly denně. Občas mi někdo známý třeba v hospodě nebo na akci sdělil svůj názor na ten nebo onen článek, já ale nikdy primárně nepsal pro lidi, kteří mě znají. Mým cílem bylo publikovat (třeba i kontroverzní) témata, která zajímají širokou veřejnost. Soustředil jsem se na uživatele, kteří se k mým textům dostali přes vyhledávač a ideálně mi kliknuli na reklamu nebo se prokliknuli někam dál přes monetizovaný link.
Mám tu několik žhavých uhlíků, které stále přivádí návštěvníky a generují zisk. Díky tomu si na sebe blog vydělá. Už mnohokrát jsem chtěl migrovat z drahého a nespolehlivého Station hostingu třeba k Wedos, který se spolehlivostí sice také pokulhává, ovšem je výrazně levnější a tak by mi z toho výdělku z reklam mohlo po zaplacení domény a hostingu i něco zbýt. Na to bych si ale musel udělat čas a důkladně vše prostudovat a naplánovat. Deset let je dost dlouhá doba, během které se nahromadí spousta bordelu a také se několik věcí metodou pokus-omyl nepovedlo a tak mi tu třeba ze stále nezjištěného důvodu nefunguje část galerie. Byly i nějaké pokusy o průniky a za ty léta se tu také snažilo mnoho komentářových spam botů zanechat své vzkazy, přesné číslo vám ale nedokáži říct. Budou to miliony, málokterý byl úspěšný a navíc v poslední době příliv spamů ustal. Některé věci mám povypínané a už si nepamatuji, jak je zase zapnout a u jiných se bojím, že když se v tom začnu vrtat, tak se to rozesere ještě víc.
No prostě by to chtělo začít znova úplně od začátku, provést migraci na levnější hosting, nastavit redirecty, obnovit zálohu a mít zase zpátky všechno funkční a jako nové. To ale vyžaduje laborování, studování a třídění, co se přesune a co se už může smazat. Mám tu několik neveřejných pokusných nebo pomocných projektů, redakčních systémů a databází, některé jsou sloučené a bojím se, abych tím nenadělal více škody než užitku. Nejvíce se asi obávám toho, že bych při přesouvání musel mít nějaký výpadek a než by se to všechno zase ustálilo, ztratil bych pozice ve vyhledávání.
Navíc celá tahle anabáze si vyžádá určitý čas, který si ale teď prostě nemůžu dovolit. Alespoň ne tento rok, takže dlouho odkládaná migrace se opět odkládá minimálně do příštího léta. Ale v té druhé dekádě to už vážně přesunu, blog bude dostupnější, na rychlejším hostingu. Bude méně výpadkú a více článků. Slibuji ;)
Pustil jsem se do překladu titulků pro sci-fi snímek Max Headroom. Moje vůbec první titulky, povedly se?
Poslední dobou na sobě pozoruji, že mě vážně baví sci-fi filmy z 80. let. Nejspíš mě na nich přitahují ty naivní a mnohdy fantasmagorické vize budoucnosti a předtuchy technologií, u kterých si dnes můžeme říci, že tohle nebo tamto scénáristé vážně neodhadli.
Prostě v té době zažívaly počítače svůj rozmach a autoři scénářů správně tušili, že to bude něco, co bude mít v budoucnu velký potenciál, ale jejich představy o fungování i vzhledu takových přístrojů budou na dnešního člověka působit úsměvně. Ať už jde o Návštěvníky, Vetřelce nebo Robocopa, krátce po jejich premiéře bylo jasné, že tyto filmové rekvizity se budou hodně lišit od těch skutečných, které si diváci zanedlouho mohli sami koupit.
Dalším poznávacím znamením mnohých sci-fi filmů minulého století jsou logické i příběhové díry a faily ve scénářích. Dialogy a postavy bývají napsané tak, aby něco řekli, a o pár scén později totálně popřeli to, co říkali před chvílí a udělali nebo řekli přesný opak…
No a když jsem se začátkem roku porozhlížel po nějakém takovém snímku, narazil jsem na legendární Max Headroom. Pilotní film, podle kterého byl natočen seriál. Pátrání po českých titulcích bylo neúspěšné a když se ukázalo, že časování u nepříliš kvalitních anglických titulků sedí na tu verzi filmu, která byla v té době na Youtube, bral jsem to jako výzvu. Po neustálém konzumování audiovizuálního obsahu, se tu otevírá možnost také něčím přispět a dát i ostatním divákům možnost podívat se na film, který má na čsfd 80%.
Vždycky jsem si chtěl zkusit přeložit titulky k nějakému filmu. Jednou jsem se do toho málem pustil, ale už je to drahně let zpátky, že si už ani nepamatuji, co to bylo za snímek a proč jsem od toho tenkrát upustil. Už tehdy jsem si zjišťoval informace o překládání titulků, na co si dát pozor a jak správně překládat. V podstatě jsem nezjistil nic, co bych nevěděl a co mi bylo jasné i z pozice diváka, který na nějakém tom filmu v kině už byl a sám ví, že mnohdy se v originále mluví úplně jinak, než co pak český divák vyčte z titulků, které vlastně ani číst nemusí.
Max Headroom byla dobrá zkušenost, u které jsem narazil hned na několik výzev. A to ani nemusím počítat první dvě popsané v úvodu dnešního článku.
Ačkoli by se názvy neměly překládat, přišlo mi vhodnější v kontextu celého filmu a pozdější návaznosti přeložit Network 23 jako Stanice 23. Nejobtížnější asi bylo vymyslet, jak přeložit „blipverts“. Bude se tomu říkat „koncentrované reklamy“. Stopáž filmu necelou hodinu beru jako dobrý případ pro začátek. Technických a odborných termínů tu také mnoho nezazní. Nesmysly a protiřečení v dialozích se prostě opraví a přepíší tak, aby to dávalo smysl a celkově zapadlo do děje a nijak zásadně nenarušilo kontinuitu a vyprávění. Vím, že některé věty by se daly přeložit lépe, nebo je lze vyložit i jiným způsobem, ale pokud to nejsou stěžejní dialogy, tak mohou zůstat takhle…
Zdá se to jako jednoduchý úkol, ale dohromady mi to zabralo možná i 20hodin. Každou volnou chvilku jsem na tabletu s gumovou klávesničkou přepisoval řádek po řádku, místy přečasoval nebo kompletně měnil věty a dialogy, ale snažil se zachovat kontext. Jestli se mi to povedlo, můžete posoudit sami. Moje titulky jsou ke stažení zde.
A pochopitelně hned po nahrání jsem narazil na několik chybějících znaků vinou nekvalitní klávesnice. Samozřejmě že jsem to celé několikrát kontroloval, ale jak už to tak bývá, chyby se objeví, až když už s nimi nelze nic dělat. Snad mi to odpustíte…
Dalo by se i říct, že mě to docela bavilo i přesto, že to celkově zabralo tolik času. Není to ale tak monotónní práce, jak by se zdálo. Každá věta, každý řádek textu je nová výzva. Mám to přeložit doslovně, nebo jim dát do huby synonyma? Nemůžu tohle natahovat, nevejde se to na řádek a divák to nestihne přečíst. Tahle postava právě popřela to, co řekla před minutou, mám to opravit tady, nebo tam? Bude to dávat smysl? Ani v originále to nedává smysl. Nemůžu to takhle nechat…
Využil jsem volných chvílí u něčeho smysluplného, co umožní divákům neznalých angličtiny podívat se na jeden zásadní sci-fi snímek minulého století. Možná, že si zase někdy vytipuji nějaký film a přeložím ho. Překládání titulků má svoje kouzlo a asi mě to začalo bavit, i když za to nikdy nic nedostanu :)
Nebylo to plánované, ale za velmi krátkou dobu jsem vyzkoušel mnoho projektorů a byla to obohacující zkušenost. Pokud plánujete pořídit projektor, mám tu pro vás několik doporučení.
Asi nebude pro nikoho překvapením, že po DJování tak trochu fušuju i do VJování. Je to tvůrčí činnost, ve které se zatím dá stále kam posunout a učit se nové věci. A k tomu je potřeba projektor. Nejlépe s vysokou svítivostí a vzhledem k našemu technickému zázemí i VGA konektivitou.
Už dlouho jsem si plánoval, že by bylo záhodno zbavit se svého stařičkého 700lm projektoru Medion a pořídit si místo něj něco novějšího a hlavně výkonnějšího, s čím by se už dalo svítit na akci.
No a protože se tento podzim hodnota bitcoinu dostala přes magickou hodnotu 7000$, řekl jsem si, že tohle bude ten správný čas si za svoje lehce získané bitcoiny udělat trochu radosti. Primárně držím kryptoměny jako nejspolehlivější zajištění na důchod nebo dětem na školy, ale něco málo si z toho můžu dovolit pustit. A když letos Alza začala přijímat platby i v bitcoinech, cesta k novému projektoru nikdy nebyla jednodušší.
Abych to nějak shrnul, pokud se vám to nechce číst celé. Projektorů jsem za velmi krátkou dobu vyzkoušel hned několik a jsem bohatší o jednu zkušenost: Projektory Acer nebrat!
První projektor jsem si vybral vlastně kvůli ohromnému množství vstupů, což je pro moje všestranné použití velmi praktické. Nativně zobrazuje 1280×800 a to uměl i můj starý Medion a hravě si poradil i se zobrazením Full HD obrazu. Nevim, co se mi zrovna honilo hlavou, když jsem sáhnul po projektoru, který není nativně FullHD. Asi jsem si bláhově myslel, že tedy i z tohodle Aceru dostanu FullHD, když ho podporuje. Sice ho papírově podporuje, ale zobrazuje v WXGA rastru. Navíc jsem podcenil projekční vzdálenost a vesele ho umístil na poličku, na které si dříve hověl Medion. Obraz na tu vzdálenost necelých 5 metrů byl neskutečně veliký i přes nejkrajnější nastavení optického zoomu nezoomu. Což by zase až tak nevadilo, můžu si konečně namapovat regál, dveře i kus stropu a stolu a pro sledování filmů si to prostě softwarově zmenším. No jo, jenomže když budu softwarově zmenšovat a zmenšovat a rastr se měnit nebude, tak mi pak na to samotné promítání už těch pixelů moc nezbude.
Obraz vyniká svou svítivostí, pro nenáročné uživatele by tento projektor mohl dobře sloužit se settopboxem třeba místo televize, nebo na prezentace, ale mně rozlišení nestačí. Ok, byla to vlastně jen taková zkouška, odnesu ho zpátky do Alzy a vyměním ho za nativní Full HD.
Acer H6517ABD
DLP, nat. Full HD 16:9 (1920×1080), max. WUXGA (1920×1200), 3400 ANSI lm, kontrast 20000:1, Full 3D, ColorBoost 3D, VGA, HDMI
Druhý projektor vycházel cenově stejně, nemá sice tolik vstupů, ale má stejně mizerný rozsah optického zoomu (1,1x), takže i tento projektor udělá obrovský obraz přesahující přes limity zamýšlené promítací plochy. Ale je to ve Full HD a na to se už jinak kouká. Ovšem je tu jeden zádrhel.
Horní okraje bílých objektů na tmavém pozadí mají modrý stín. Je to vidět hned na úvodním logu při zapnutí a chyba přetrvává i po zahřátí lampy.
Dal jsem si další sadu koleček do Alzy. Bohužel výměna za jiný kus nepomohla. Naprosto stejná chyba doplněná občasným slabým poblikáváním bílé barvy.
Tak a jestli si připlatím a vezmu Acer A1500 a ten bude taky špatný, tak už si od Aceru nikdy nic nepořídím. Statečně jsem se celý život vyhýbal Acer notebookům a začnu se vyhýbat i jakékoli další technice této značky.
Když už tedy rozbaluji několikátý projektor, napadlo mě, natočit unboxing video. Něco mi říká, že nebude poslední…
Acer A1500
DLP, nat. Full HD (1920×1080), 3100 ANSI lm, kontrast 20 000:1, ColorBoost 3D, HDMI, VGA
Vyšší cena je pouze za funkcionality, které stejně nevyužívám, přesto se zdá, že se od svých brášků z jiných sérií tolik neliší. Naštěstí tu žádné viditelné problémy v obraze nejsou. Nicméně asi po pěti hodinách provozu se projektor zničehonic vypne a rozbliká se indikátor špatného napětí. Odpojení od elektřiny a opětovné nahození projektor přiměje k dalšímu fungování. Stane se to náhodně ještě několikrát a pokud se přímo sám nevypne, tak se náhodně restartuje. Prostě se na 3 sekundy ztratí obraz, ukáže se hlášení o zpracování signálu a pak zase začne ukazovat. Naštěstí se to nikdy nestalo uprostřed hry. Ale i tak to je chyba, se kterou se nedá dlouho žít. Příznaky ukazují na problém s HDMI kabelem, ale to by muselo dělat i u předchozích projektorů…
Tímto jsem skončil se značkou Acer a hledám kvalitu jinde. Projektory Acer si jsou hodně podobné jak designově, funkčně, tak i balením. Všechny projektory jsou dodávány s černou brašnou na přenášení, VGA a napájecím kabelem. Všechny Acery mají krytku čočky na provázku, což je na jednu stranu značně nepraktické, ovšem je to praktické místo, kam si lihovkou poznamenat nastavení lichoběžníku, když je projektor používán na několika různých místech. Ze tří balančních nožiček jsou vždy šroubovatelné dvě. Projektory Acer mají jednoduchou a přehlednou nabídku nastavení projektoru, dálkové ovladače v bílé barvě, takže jsou dobře k nalezení mezi ostatními i po tmě. Ovladač A1500 a P1385WB TCO v sobě mají i laserové ukazovátko. Pro někoho může být potěšující skutečnost, že LED indikátory na těle přístrojů nejsou příliš jasné a rušivé. Všechny Acer projektory se vyznačují nevýrazným, málo kontrastním, až skoro mdlým obrazem s tzv. duhovým efektem a problémy zaostřit v rozích obrazu. Viděl jsem už hodně DLP projektorů, a tyhle Acery se řadí k té horší skupině. Dlouhodobé sledování takového obrazu rychle unaví oči a když si na nich pustíte film s debilní roztřesenou kamerou (jako má například Hunger Games), tak se vám zaručeně udělá špatně.
Klíčové parametry jsou vysoká svítivost a VGA vstup. Chystám se zkusit značku Epson.
Epson EH-TW5350
3LCD, 3D, 16:9, Full HD (1920×1080), 2200 ANSI lm, kontrast 35000:1, 2x HDMI, USB, VGA, MHL, mini-jack, WiFi
V Alze už mě dobře znají a reklamace a výměny vyřizují bez zbytečných otázek. Mým požadovaným parametrům již moc projektorů neodpovídá a tak budu muset udělat kompromisy v nižší svítivosti, VGA připojení za žádnou cenu nesmí chybět. Tentokrát si za příplatek vybírám Epson EH-TW5350. Už samotný pohled na krabici dává tušit, že tenhle projektor nebude tak hezky zabalen, jako Acery, dokonce v krabici něco hrká. Je to ledabyle pohozený sáček s návodem a CDčkem. Společně s projektorem je v krabici ještě dálkový ovladač, baterie a napájecí kabel dlouhý 2,5m.
Tady ovšem nejde o balení a obsah krabice, ale o kvalitu obrazu, která převyšuje všechny Acery dohromady o několik tříd a rozdíl je patrný hned na první pohled. 3LCD obraz z projektoru Epson je tak kvalitní, ostrý, kontrastní a výrazný i v ECO modu, že samotná projekce dokonce odhaluje dosud nespatřené nedostatky na stěně, na kterou se promítá.
Tohle je vážně úplně jiné pokoukání a hned mi bylo jasné, že jsem si tu anabázi s nekvalitními Acery mohl odpustit a rovnou sáhnout po Epsonu. Ačkoli doposud ne z vlastních zkušeností, ale jen zprostředkovaně vím, že i Epsony dokážou zlobit a že ho hodně lidí reklamovalo. Nicméně jsem si z tak kvalitního obrazu doslova sednul na prdel. Menu sice není tak přehledné a intuitivní, jako u Acerů, ale zase umožňuje podrobnější nastavení. Bezdrátová konektivita funguje s BV8000 parádně. Promítaný obraz je dokonce hezčí, než na samotném telefonu. Hraní PC her je nyní úplně jiný zážitek, sledování filmů je jako v kině. Pokud na běžném monitoru hrajete nějakou hru, tak na tomto projektoru nejenže máte mnohonásobně větší uhlopříčku, ale začnete si všímat detailů, které na běžném monitoru nepostřehnete. Trochu mě mrzí, že při zapnutí režimu vylepšeného obrazu je sice obraz neuvěřitelně plynulý a živý a člověk má chuť shlédnout všechny doposud viděné filmy znova právě v tomto režimu, ale vypne se tím ECO mód a projektor se stane dost hlučný. Velice hlučná je bohužel i automatická clona pro regulaci jasu. Zní to, jako když v projektoru „hrabe pevný disk“, ale výrazně hlučněji.
Je tu také problém s projekční vzdáleností. Jestliže obraz z Acerů na poličce byl příliš veliký, tak obraz z Epsonu je ultra mega veliký. Má sice trochu širší rozsah optického zoomu, to ovšem nestačí, obraz je na tu vzdálenost stále příliš veliký a Epson nemá funkci digitálního zoomu. Když ho umístím na stůl doprostřed místnosti, tak je obraz zase moc malý a nevyužije se tím celá projekční plocha. Ideální umístění by bylo někde mezi, ale to je přesně v místě, kde se chodí. Vrtat do stropu ze sádrokartonu nepřichází v úvahu a pak také co s kabely…
Radost z kvalitního obrazu mi vydržela pouze jeden den. Druhý den se projektor odmítá zapnout. Po několika pokusech se ho nakonec podaří dostat do stavu kdy vteřinu svítí a vteřinu nesvítí a blikající LED vedle vypínače signalizuje vnitřní chybu.
Nakonec ty projektory Epson asi nebudou tak kvalitní, jak jsem si z počátku myslel. No ale dám Epsonu ještě jednu šanci.
Následuje další série cest do Alzy a tentokrát vybírám Epson EB-U32.
Rád bych už tento nekonečný seriál nějak zakončil a prozatím poslední projektor se zdá, že by mohl být konečně ten pravý. Každopádně stále mi běží 14ti denní lhůta na vrácení.
Epson EB-U32 sice nemá tak krásný kontrastní, plynulý a ostrý obraz, jako jeho předchůdce, můžu ho ale umístit na původní poličku, protože na vzdálenost necelých 5 metrů ten obraz s třímetrovou uhlopříčkou velice těsně zvládá. Sice s nejkrajnějším optickým zmenšením, trochu přesahuje, ale dá se říci, že se to na tu stěnu konečně vejde. Projektor disponuje i digitálním zoomem, bohužel jen zvětšuje, digitální zmenšení se tedy nekoná. Velice hlučná automatická závěrka je i zde, v projektoru to cvaká a chrastí, naštěstí to jde v nastavení vypnout a rozdíl v obraze není zase tak moc poznat.
Oproti všem ostatním projektorům má tento jednu výhodu. Zapnutí a vypnutí je signalizováno slabým pípnutím. Stejně jako Epson EH-TW5350, i tento model má posuvnou krytku čočky schovanou v těle projektoru. O něco slabší kontrast je trochu znát hlavně při sledování filmů, u hraní her to zase tak nevadí.
Acery měly v nastavení velice šikovnou možnost zvolit si barvu stěny. Pokud budu promítat letní kino na sousedovic oranžovou kůlnu, u Epsonu si ty barvy budu muset posunout jednotlivě v pokročilejším nastavení obrazu.
Nezkoušel jsem 3D. Nemám na to brýle, ani žádný 3D film na 1.4 kabelu.
Pokud se tentokrát nic nestane, asi si ho už konečně nechám. Už mě to dojíždění do Alzy nebaví.
To jsem takhle nedávno úplně náhodou zjistil, že mi na jednom webu nefunguje Donate tlačítko od PayPalu. Promptně jsem si chtěl ověřit vložený kód a případně si vygenerovat nový, jenže ejhle, ono to nebude zase tak jednoduché, jak by se zdálo…
PayPal, největší a jistě i nejpoužívanější platební systém na internetu udělal to, co s oblibou dělají takřka všechny služby a aplikace nejen v online postředí: „Počkáme, až si lidi navyknou na naše staré UI a naučí se ho používat a pak to kompletně překopeme, něco přesuneme, něco přejmenujeme, něco schováme pod jinou nabídku, něco se přebarví, změní se ikonky a celé to předěláme tak, aby se s tím naši uživatelé museli znova naučit – nejlépe jen krátkodobě – do dvou let uděláme kompletně nový redesign a všechno bude zase úplně jinak.“
Nechci se označovat za konzervativního jedince, redesing již před nějakým časem Paypalu prospěl, hodně věcí v administraci zpřehlednil a zjednodušil, ale u základního osobního účtu také hodně věcí osekal a schoval a je trestuhodné, že s novým UI neudělali i novou nápovědu. Takže pokud jste si například také chtěli vygenerovat Donate tlačítko na svůj web nebo blog a v nastavení tuto možnost nikde nemohli najít a hledali v nápovědě, zjistili jste, že nápověda napovídá ještě ke starému vzhledu…
Donate tlačítko umožňuje čtenářům podpořit své oblíbené autory a vydavatele na internetu dobrovolnou finanční částkou, dát najevo sympatie nebo je odměnit za informace, které na internetu poskytuje. S Donate tlačítkem se setkáte na mnoha webech, umožňuje přispívat i uživatelům bez PayPal peněženky a jakoukoli věnovanou částkou přispíváte autorovi zpravidla na provoz webu a náklady spojené s publikováním a údržbou. Využívá se i pro sbírky a charitativní projekty.
Takže pokud také marně hledáte způsob, jak si v roce 2016 v novém uživatelském rozhraní PayPalu vygenerovat Donate tlačítko pro svůj web, níže je návod:
U běžného uživatelského účtu byste takové sponzorské tlačítko logicky hledali pod položkou Send&Request Payments. Tam ho ale nehledejte. Po přihlášení na úvodním přehledu se musíte posunout o stránku níže a v levém sloupci pod výpisem bankovních účtů a přiřazených platebních karet kliknete na odkaz Seller preferences a nemusíte ani nic nikde prodávat.
Na další stránce ve výčtu funkcí klik na Update vedle hned první možnosti PayPal buttons > Manage my payment buttons
Zobrazí se přehled všech kampaní a tlačítkem Create new button můžete vytvořit nový button. V nabídce máte hned několik typů tlačítek. Pokud ale nevlastníte e-shop, tak vás tlačítka s nákupním košíkem nijak zvlášť nemusí zajímat a z roletkové nabídky vyberete Donations.
V možnostech si pak můžete zvolit z malé nebo velké varianty tlačítka, s obrázky platebních karet nebo bez, dokonce můžete nahrát i vlastní obrázek tlačítka. Dále můžete vybrat měnu a zvolit si, jestli výši příspěvku necháte na uvážení vašich čtenářů, nebo jim stanovit částku, kterou mohou poslat.
Dole kliknete na tlačítko Save Changes a máte základní nastavení hotové. Na následující stránce si vykopírujete HTML kód, který vložíte na vašem blogu nebo www stránce do místa, kde chcete Donate tlačítko zobrazovat. Případně máte i vygenerovaný jednoduchý odkaz, který si můžete dát třeba do podpisu v e-mailové komunikaci, šířit sociálními sítěmi atd.
Jsem tak naivní, že mám Donate ikonku i zde. Za roky fungování na něj kliknul snad omylem jen jeden člověk. Je to pořád původní kód, vlastně ani nevím, jestli stále funguje. Možná je ten správný čas, aby to vyzkoušeli čtenáři a tak jestli jste si s mojí malou pomocí také mohli dát toto tlačítko na svoje stránky, máte možnost poděkovat :)
Pokud se v nové moderní podobě administrace PayPalu také ztrácíte a nemůžete se doklikat tam, kam potřebujete, bude to hlavně proto, že máte obyčejný Personal typ účtu. Hodí se vám odkaz (https://www.paypal.com/webapps/customerprofile/summary.view) na přehled všech nastavení a operací PayPalu, který je přístupnější až v Bussines účtu.
Celly Clip and Click je sada tří přídavných univerzálních čoček rozšiřující fotografické možnosti vašeho telefonu nebo tabletu.
Nastal podzim, venku se to barví do mnoha odstínů a mnozí z vás tyto krásy podzimní přírody chtějí zaznamenat fotoaparátem ve svém telefonu. I já jsem se odhodlal tyto události fotit. Bohužel foťák bývá vždy tou nejslabší částí prakticky všech telefonů, které jsem kdy vlastnil a ani ten poslední telefon není vyjímkou.
Napadlo mě tedy, že bych nedostatečnou kvalitu fotoaparátu mohl zkusit dojebat některou z přídavných čoček, kterých je na trhu celkem slušné množství. Překvapivě v kamených obchodech specializovaných na mobilní telefony a jejich příslušenství se nic takového sehnat nedá, prodavači mnohdy nemají ani tušení, že něco takového vůbec existuje a tak se musí zákazník poohlédnout na internetu. Volba padla na set Celly Clip and Click, který za necelé 4 stovky nabízí sadu tří čoček umožňující zachytit makro, široký snímek a kulovitý výřez tzv. rybí oko. Popravdě šlo mi hlavně o to makro a další dvě čočky beru jako takový bonus, který stejnak nenalezne větší využití.
No a proč o tom vlastně píšu? Před koupí čehokoli si o produktu snažím zjistit co nejpodrobnější informace a nejlépe se čerpá z uživatelských recenzí. A protože uživatelských recenzí nebo videí na Youtube právě na tento produkt je žalostně málo, rozhodl jsem se o tom napsat také pár písmenek, aby se potenciální zájemci o Celly Clip and Click také dočetli informace, které se v oficiálním popisku od distributora nedozví. Přeci jen blíží se Vánoce, pro někoho by to mohl být zajímavý a originální dárek a leckdo by se chtěl o takovém zajímavém gadgetu dozvědět více :)
Celly Clip and click působí na první pohled pěkně a funkčně. Je to vlastně takový kolíček, do kterého se našroubuje jedna ze tří dodávaných čoček a celé se to nasadí na objektiv vašeho mobilního telefonu nebo tabletu. Kompatibilita s naprostou většinou telefonů a tabletů na trhu. Tahle maličkost z fotoaparátu vašeho telefonu udělá zdánlivě efektivní snímač, který na první pohled dělá obrázky, jaké můžete znát z (polo)profesionálních fotoaparátů s výměnnými objektivy. Výhodou je skutečnost, že nemusíte s sebou tahat vekou brašnu na foťák a výměnné objektivy, ale malý pytlíček (dodáván v balení) se zmiňovaným kolíčkem a třemi čočkami.
Fotky ovšem nevypadají nijak kouzelně. Jak jsem již v úvodu zmínil, kvalita fotoaparátu v telefonu je ten nejslabší článek a když se na něj nasadí ještě takovéto „kurvítko“, tak kvalita utrpí ještě více. Nicméně to, co se od čoček očekává, splňují.
Makro čočka nijak výrazně nezvětšuje, ale umožní pořídit snímek z opravdu těsné blízkosti. Drobné detaily si pak prohlédnete na pořízené fotografii přiblížením. Je to patrně nejlepší čočka ze všech tří. Umožní vám zachytit detaily, které byste se svým telefonem jinak neměli šanci vyfotografovat. Bohužel potřebujete k tomu mít dobré světlo a pevnou ruku, protože na takovéhle mikroskopické snímání jsou i drobné výkyvy a záchvěvy fatální. Foťák musí stále přeostřovat a při zmáčknutí spouště je velmi pravděpodobné, že s telefonem nechtěně malinko hnete a jeden snímek tak budete muset fotit několikrát. Makro čočka má určitou ohniskovou vzdálenost a tak dokáže zprostředkovat kvalitní zaostření jen v jednom bodě. Cokoli bude ohniskové vzdálenosti blíž nebo dál byť jen o pár milimetrů, bude rozmazané. Zakřivením čočky je způsobeno také mírné rozmazání okrajů snímku. To většinou ale nemusí vadit, pokud se vám podaří mít na středu fotky to, co jste chtěli vyfotit, máte vyhráno.
Rybí oko. Co k tomu napsat? Nenašel jsem pro něj seriózní využití a je spíše jen na efekt nebo pořizování specifických snímků. Pokud trpíte známou duševní poruchou nutící vás pořizovat selfie, určitě vás tato čočka bude bavit. Vaše škaredé držky budou teď ještě víc škaredější. Kulaté xichty s velkými frňáky vám budou závidět mnozí kamarádi. A pokud i oni také trpí nemocí, vyznačující se nutkáním pořizovat fotky svých xichtů, určitě se jimi obklopte, protože s touhle čočkou se vás na jeden snímek vejde více než obvykle. Jak již název napovídá, výsledná fotografie bude kulatá s mírně rozmazanými okraji. Je to také jediný nástavec z celého setu, který se dá rozšroubovat, vnitřní čočky vysypat a ztratit…
Široký záběr. Potenciál tahle čočka má, zprostředkuje stejně blbě vypadající pohled přes kukátko ve dveřích, jako rybí oko, ale nemá tak deformované okraje. Používá se společně s makro čočkou, bez ní telefon nedokáže zaostřit a s ní to je jen o malinko lepší. Skutečně rozšíří zorné pole o několik stupňů, ale tak dokonale rozhodí ohniskovou vzdálenost, že znemožní foťáku pořádně zaostřit bez komba s makro čočkou. Navíc stejně jako v případě rybího oka, i zde bude mít pořízená fotografie černý kulatý okraj a zase ještě více rozmázne okraje.
Co o tom říci závěrem? Pokud se vám nijak výrazně netřesou ruce, na focení makra to jako hračku určitě využijete. S rybím okem si můžete užít hodně legrace, ale focení širokých záběrů je prostě katastrofa. V dané cenové kategorii nejspíše nic univerzálnějšího nenaleznete. Pokud to nebudete brát profesionálně a nebudete od toho očekávat zázraky, jistě to bude zajímavé rozšíření fotografických možností vašeho telefonu nebo tabletu.
Akce Suchej únor (www.suchejunor.cz) již běží několikátý ročník a já ji vlastně poprvé pořádně zaznamenal až tento rok hlavně díky Twitteru a jakési mediální kampani.
Jde vpodstatě o to se hecnout a celý měsíc nevypít ani kapku alkoholu. To zní jako výzva, tak proč ji nezkusit. Ne že bych byl tak beznadějný případ a těžký alkoholik, v životě už jsem měl i mnohem delší abstinenční období (a teď nemyslím dětství), ale samotného mě zajímalo, jaký vliv bude mít hlídaná a kontrolovaná abstinence a jestli se to nějak projeví.
Ze začátku se zdálo, že to bude velice jednoduché a snadné, alkohol přeci není tou nejdůležitější součástí mého života a proto bude Suchej únor vlastně taková sranda. Pro mnohé zúčastněné je to lehčí tím, že únor je nejkratší měsíc (i v přestupném) roce. Já to bral jako takovou zkoušku a zajímavý pokus, který bude velice snadné úspěšně dokončit.
No, nalijme si čistého vína (i když to zní v souvislosti s touto akcí jakkoli divně) nebylo to zase až tak snadné a únor nebyl zrovna ten nejšťastnější měsíc v roce, jak jsem si původně představoval…
1.2.2016 vycházelo zrovna na pondělí. Já začal Suchej únor vpodstatě o dva dny dříve, protože poslední pivo jsem měl v pátek 29.1. večer, v sobotu se k tomu už nějak nedostal a v neděli před prací zpravidla nepiji a nepil jsem ani teď. A když jsem v pondělí 1.2. narazil znova na hashtag #suchejunor, tak jsem si říkal, že to taky zkusím. Nebude to přeci nic složitého.
To jsem ovšem ještě netušil, jaké klacky pod nohy mi osud bude házet…
5.týden roku 2016 se dodatečně oslavovaly hned několikery lednové narozeniny. Naštěstí jsem z toho vyvázl naprosto střízlivý. 5.týden byl ale také ve znamení zlomeného srdce, velikého emočního vypětí a depresivních stavů. Nešťastná láska a žal se zpravidla musí pořádně zapít. Zatnul jsem zuby a odhodlal se s tím nějak vypořádat i bez alkoholu. Srdce už mám roztrhané a rozlámané tolikrát, že by mě tohle nemělo nějak zvlášť vyvést z míry. Tenhle heartbreak byl ovšem o to víc bolestivější, že u ní jsem vlastně vůbec poprvé v mém životě poznal něco, co jsem u žádné jiné dosud nevycítil. O této slečně s jistotou vím, že je to ta, se kterou chci mít děti. Noční můry, smutek a deprese přetrvávající do teď. Ze začátku to bylo těžké, ale dokázal jsem se s tím nějak srovnat i bez alkoholu.
6.týden roku 2016 se zase hodně vyjednávalo a domlouvalo. Kde jinde než v hospodě. Má přítomnost se tedy v hospodách zkrátila na nejkratší nutnou dobu, kdy jsem u debatování vypil vždy jednu velkou Kofolu. Opodstatňoval jsem to také tím, že pak musím ještě do práce nebo řídit. I několik akcí jsem musel odříct a naplánovat místo nic něco jiného, protože jsem věděl, že bych tam střízlivý nevydržel…
7. a 8.týden roku 2016 probíhaly nějaké menší či větší oslavy a výročí (nedostaly mě), ale nejvíce je poznamenalo úmrtí v rodině. I tohle se obešlo bez mé interakce s alkoholem a na obřad jsem dělal řidiče, svážel a odvážel smuteční hosty, takže jsem pochopitelně nemohl pít. A bylo to asi nejtěžší období celého února. Ten poslední týden se na mě sesypaly prožité události posledních dní a celkem jasně jsem si uvědomil, že mě na tom světě vlastně vůbec nic netěší. Chuť stavit se v hospodě byla neuvěřitelně silná. Po čtyřech pivech by ten svět byl hned hezčí a veselejší. Ale nakonec jsem tomu pokušení nepodlehl. Když už jsem to vydržel tak dlouho, zbývá už jen necelý týden… Také jsem si uvědomil, že kdybych šel na 4 piva, dal bych si jich nakonec minimálně 7, po zbytek dne bych už nic neudělal a ráno by mi bylo akorát blbě.
Suchej únor mi nakonec v sobotu 27.2. neočekávaně ukončil soused, který naléhal, ať se stavím, že se mu rozbil notebook a jestli bych se na to nemohl přijít podívat. U sousedů probíhalo takové neformální setkání se vzdálenými příbuznými a než jsem stačil odklopit víko notebooku, bylo přede mnou pivo a panák Myslivce (fuj). No vysvětlujte sedmdesátiletému pánovi, co je to Suchej únor… Já jsem to v ten okamžik regulérně vzdal, neměl jsem už energii na nic. Pivo zachutnalo, Myslivec už tolik ne, ale ze slušnosti jsem ho do sebe vylil a hned dostal dalšího… Díky dvoudennímu náskoku jsem ale nakonec těch 29 dní vydržel.
Nebudu vám lhát, asi dvě hodiny poté jsem se posral, jako už dlouho ne. A co teď? Můžu si vlastně dát pivo, když už se to takhle neplánovaně ukončilo. Nakonec jsem si pivo nedal, ani žádný jiný alkohol od té doby. Místo toho jsem si sesumíroval, co mi ten měsíc střízlivosti dal a co vzal:
Zápory:
Hořkost těžkých životních situací si musím pěkně vychutnat plnými doušky a při všech smyslech. Alkohol není řešení, jen krátkodobé anestetikum.
Musel jsem odříct několik akcí a přehodnocovat svojí účast na nejrůznějších událostech, kde se pije alkohol. Ale ve své podstatě jsem zase o tolik nepřišel…
Klady:
Shodil jsem 4 kila. Když už teda má ten detox k něčemu být, snažil jsem se poctivě cvičit, udržovat se v kondici a trochu eliminovat OTP (okrasné tukové prstence) v břišní části. To se docela i povedlo, jeden měsíc je ale málo, nějaké očekávání by se mohlo naplnit až po druhém měsíci… Každopádně po fyzické stránce se cítím o deset let mladší :)
Střízlivost. Prostě je skvělý pocit vědět, že můžu kdykoli sednout za volant a nemusím si vzpomínat a počítat, kdy jsem naposledy něco pil.
Paměť. Nečekal jsem to, ale zjišťuji, že měsíční nepřetržitá střízlivost má hlavně v práci pozitivní vliv na to zapamatovat si, co se kdy a čím dělalo, nemusím pořád běhat sem a tam přečíst si několik čísel, protože si je zapamatuju. Také jsem měl dostatek času a energie na dělání dalších věcí.
Úspora peněz. Jestli jsem dříve chodíval jednou týdně do hospody, dal si tam v průměru deset dvanáctek, útrata byla 250Kč. Občas se i stalo, že také něco k jídlu. Moje měsíční útrata v restauračních zařízeních se tedy pohybovala okolo tisícovky. Měsíční abstinence mi podle této prosté formulky ušetřila zhruba tisícikorunu.
Další úspory do budoucna. Přibližně 2 roky zpátky jsem míval období, kdy jsem pil docela hodně a díky tomu si vypěstoval tzv. toleranci. Celou noc jsem na baru do sebe lil všechno možné, hýřil s děvčaty a ráno v 7hodin v pohodě nasednul na kolo a jel třeba 8km domů a ještě u toho bezproblémů psal smsky. Teď v sobotu máme opět takové nepravidelné posezení s muzikanty v hospodě a já vím, že tam tentokrát svých obvyklých 12 dvanáctek a několik panáků slivovice jen tak nevypiju, protože jsem se prostě dostal z formy (a pokud ano, tak nechci vidět, jak to dopadne)
Abych to nějak shrnul. Očekávání bylo trochu jiné, než krutá realita. Suchej únor byl chvílemi velká řehole a osud se rozhodl, že mi vítězství nedá zadarmo. Nicméně povedlo se mi celých 29 dní vydržet bez kapky alkoholu a s neplánovaným přerušením jedním pivem a dvěma Myslivci v tom dále pokračuji, alespoň do soboty.
Kdykoli bych to nejspíše dokázal zopakovat. Klidně zase příští rok v únoru, to snad budou lepší podmínky. Zkusíte to také?
Stalo se takovým pravidlem, že vždycky kolem Vánoc experimentuji s nejrůznějšími linuxovými distribucemi uplynulého roku a zjišťuji, co se za ten rok urodilo a co bych si mohl zase na ten rok nainstalovat jako hlavní operační systém.
Protože si to Canonical u mnohých uživatelů (včetně mně) s pracovním prostředím Unity ve svém Ubuntu dost posral, s čistým Ubuntu jako takovým jsem nadobro skoncoval před několika lety. Pokusy o varianty Ubuntu s Gnome, KDE, Xfce atd., skončily nakonec u posledního trojkového Gnome, který ale nemá na starou dobrou dvojku především použitelností. Neustálým experimentováním a poslepováním jiných prostředí a jejich nadstaveb jsem nakonec chvíli setrvával u Gnome 3, ale v mnohém mi nevyhovoval. Nejenom že je to takový nehezky náročný kočkopes s mizernou stabilitou a odladěností některých systémových komponent, ale hlavně velice časté zasekávání a havárie prohlížeče Firefox mi bránily v normálním používání počítače. I stávalo se několikrát denně, že jsem musel otevírat konzoli a zadávat kouzelný příkaz „sudo killall … „
A tak jsem se dostal k Mintu. Odrůda Ubuntu s Cinnamonem. To by mohlo být to, co hledám.
A skutečně. Po nabootování z instalačního disku jsem velice mile překvapen nejen příjemným vzhledem Cinnamonu, ale i přehledným ovládáním a nabídkou nastavení, která byla v Ubuntu 14.04 nepochopitelně sesekána a spousta věcí v ní chyběla.
Na Cinnamonu je znát, že tohle pracovní prostředí navrhoval někdo s estetickým cítěním a smyslem pro použitelnost. Navíc se dá velice jednoduše přeskládat podle potřeb uživatele. To, co v Gnome 3 nešlo, nebo šlo docela obtížně, lze tady udělat doslova na pár kliknutí myší a přitom si zachovat blbuvzdornost a nemožnost si to rozhasit tak, aby to nešlo dát zpátky do pořáku.
Protože mám různé činnoti na internetu striktně rozdělené na rozdílné prohlížeče, bylo doslova vysvobozením shledat se s prostředím, ve kterém Firefox nepadá, nebo nespotřebovává všechnu operační paměť, tolika neswapuje a nezasekává se. No, pravdou je, že mi už taky jednou spadnul, ale to byla asi taková zátěžová zkouška, kdy jsem schválně listoval timeline jednoho Twitterového účtu, který postuje převážně videa, pohyblivé obrázky a výpočetně a paměťově náročné příspěvky… Oproti trápení v Ubuntu, kdy Firefox havaroval nebo jsem ho musel sám zabíjet i několikrát denně, je tohle příjemná změna.
Nebylo co řešit. Z live CD Mintu jsem byl naprosto unešen a velice potěšen, že všechno funguje jak má, všechno je tam, kde by mělo být, působí jako jednotný celek a docela to i vypadá k světu. Instalace dualboot vedle stávajícího Ubuntu, ke kterému se již s největší pravděpodobností nikdy nevrátím, proběhla během několika minut. Nejvíce času asi zabralo kopírování několikagigové složky z Thunderbirdu s obsáhlým seznamem různých e-mailových účtů. Zálohy mám zarchivované na Dropboxu, stačí jen exportovat záložky z prohlížečů a během necelé hodiny mám až překvapivě jednoduše zmigrované do nového systému vše, co potřebuji pro práci.
První den si hraji s nastavením, doinstalovávám potřebné programy, objevuji všechny krásy tohoto báječného systému a pochvaluji si, jak z toho Gimpu šlo udělat pracovní prostředí, které si může uživatel přizpůsobit přesně podle sebe a nemusí kvůli tomu doinstalovávat hromadu kravin nebo provádět složité hackování. Ještě z hecu zkouším Xwax a Mixxx. Xwax nyní ve verzi 1.5 funguje parádně, Mixxx již tentokrát nepadá, ale opět se ujišťuji, že je to stále nepoužitelný DVS program. Možná, že někde v nastavení má možnost výstupu do klasického mixáku jakože ze dvou gramofonů a ne jen nepochopitelně jeden master výstup, ale tím jsem se již dále nezabýval. Zjistil jsem prostě, že na domácí hraní by to možná někomu stačit mohlo, na akci to není…
Linux Mint 17.3 je ve všech ohledech a směrech tisíckrát lepší, než to, co jsem používal donedávna. Můj stařičký Dell Vostro 1220 se již nezadýchává a opět šlape jako hodinky. Neirituje mě třeba tím, že se sám náhodně neprobudí hned po uspání do paměti, má konečně použitené rozšíření na externí obrazovku, Firefox je (relativně) stabilní, a třeba taková otravná maličkost, jako neustálé obnovování náhledu právě stahovaného multimediálního souboru, která neúnosně vytěžuje procesor, jsou minulostí.
Když se budu hodně snažit a hodně přemýšlet, tak najdu i pár nedostatků. Tím prvním je chybějící účet hosta v základu. Vím, že starší verze Ubuntu to měly. Zrovna v sobotu přišel bratr, ať mu pujčím počítač, že si potřebuje něco zadat do databáze na internetu. V ten okamžik jsem přišel na to, že tu není možnost odhlásit se a přihlásit se jako host… Dalším neduhem (ale to není problém Mintu) je ukončení vývoje nejlepšího dockovacího appletu Avant, který už ani není v repozitářích. Místo něj je Docky, který se ale náhodně sám ukončuje, nebo nepříliš vhodný Cairo dock, který zase umí zbytečně moc věcí, ale ne to, co chci já… No a pak klasická anabáze zprovoznění tiskárny, která ale nejde na vrub Mintu, ale HP, který má bordel v databázích a jejich hplip vlastně ani neví, který ovladač a certifikát chce…
Linux Mint mi přijde tak boží, že jsem se ho jal instalovat i na všechny ostatní počítače v domě (kde to kapacita dovolí). Pokud se nic závažnějšího nestane nebo nevzniknou neočekávané nároky na jiný OS, příští Vánoce asi nebudu muset zkoušet jiná distra, protože s Mintem jsem velice spokojen a vím, že mi vydrží hodně dlouho :)
Ani po roce nepozoruji žádnou degradaci baterie. Udrží telefon v chodu klidně celý den intenzivního používání a při šetrném provozu stačí nabíjet jednou za 4 dny. V prvních dnech, kdy telefon ještě nedostal poslední aktualizaci, se docela rychle vybíjela baterie při zapnuté úspoře dat. V současné verzi ta spotřeba energie není tak výrazná, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že se zapnutým spořičem dat ta baterie ubývá rychleji… Největší žrout baterie je roaming. Pokud máte obsazeny oba sim sloty, tak se vám baterie dokáže vybít I klidně za půl dne.
Vždycky jsem si chtěl zkusit přeložit titulky k nějakému filmu. Jednou jsem se do toho málem pustil, ale už je to drahně let zpátky, že si už ani nepamatuji, co to bylo za snímek a proč jsem od toho tenkrát upustil. Už tehdy jsem si zjišťoval informace o překládání titulků, na co si dát pozor a jak správně překládat. V podstatě jsem nezjistil nic, co bych nevěděl a co mi bylo jasné i z pozice diváka, který na nějakém tom filmu v kině už byl a sám ví, že mnohdy se v originále mluví úplně jinak, než co pak český divák vyčte z titulků, které vlastně ani číst nemusí.
