Pravda o 11. září

Přiblížilo se opět výročí události, která byla dlouho dopředu plánovaná a která zapříčinila postupné omezování základních lidských práv a svobod a stála miliony životů.

Dnes už jen těžko najdete inteligentního člověka, který by mohl alespoň malinko uvěřit těm lžím a nesmyslům, které jsou pokládány za oficiální výsledek vyšetřování 11/9. I přesto, že o skutečných příčinách zřícení budov psali i na idnes, pohybuje se mezi námi pár jedinců, kteří ještě skutečně věří tomu, že to byli teroristi, kdo narazil letadly do dvojčat, které se pak následkem doutnání sesunuly za deset vteřin k zemi (minulý rok svoji existenci dokázali třeba právě u článku o 11/9) Takoví lidé buďto dostali dobře zaplacno, nebo to jsou totální idioti s vymytými mozky! Nezbývá nic jiného, než jim popřát ostrý obraz a čistý zvuk při sledování zpráv na TV Nova a žádné strkanice, až budou stát v tlačenici na implantování RFID čipů (nebo očkování, to máte jedno)…

Možná že se z této události jednou opravdu stane památný den a bude nám ji připomínat poznámka v kalendáři, některé dokumenty a svědění jizvy po implantování čipu.

A abych nezapoměl, dnes večer na ČT1 budete moci v poprvé v historii na televizní obrazovce u nás vidět dokument, který předkládá tyto události v jiném světle a přináší fakta, o kterých se svého času v televizi nemohlo mluvit!

By mě zajímalo

Už včera jsem si říkal, že by mohlo být zajímavé zjistit, jestli mají lidi raději klasický Dj set z vinylových desek, nebo Live set z mašinek. A jelikož mě to zajímá (a může zajímat i ostatní), tak jsem z toho udělal novou anketku na figuru.





…a při té příležitosti se mi vnuknul nápad to trochu rozšířit a rovnou i zjistit, jaká rychlost je pro posluchače ideální.





(BPM = Beats per minut – počet úderů za minutu)

Na to pujdu do kina

Hanebný pancharti / Inglourious Basterds

Druhá světová válka tak trochu jinak. Quentin Tarantino předvádí svůj mistrovský um a přináší zápletku o pěti kapitolách. Tarantinův filmový rukopis poznáte hned v prvních minutách a pokud patříte mezi milovníky jeho filmařského stylu, celé dvě a půl hodiny se budete bavit, podivovat a občas nevěřícně koutit hlavou.

Film staví na surovosti druhé světové války, tehdejších společenských poměrech (nacisti, židi, kolaboranti) a jedné premiéře německého válečného eposu, to vše s mírnou nadsázkou a naplněním očekávání diváka. Opět se tu mísí osudy několika hrdinů s leckdy překvapivými zvraty a nečekanými pointami. Tarantino krmí divákovy základní smysly v kolotoči něšťastných náhod, nebo obrovského štěstí a někdy mistrovskými a někdy slabšími hereckými výkony se snaží v divákovi vyvolat smíšené pocity. Typicky dlouhé scény a dialogy s nádechem černého humoru, úderných point a překvapivých zvratů, které se jistě stanou kultovními a často citovanými, jako u předchozích Tarantinových filmů. Není to žádný krvák (ikdyž pár těch skalpelů a mrtvol by se tu našlo), ani žádný doják a příběh a události ve filmu se tak trochu (zcela) odvracejí od historických faktů. Když to ale přijmete jako součást tohoto příběhu, budete se bavit.

District 9

Nad Johannesburgem se už dvacet let vznáší mimozemská kosmická loď, která ve svých útrobách přivezla miliony kreveťáků, uprchlíků ze své rodné planety, kteří nemají šanci se vrátit domů a proto je musí pozemštané chtě nechtě přimout mezi sebe. Kreveťáci připomínají Dr. Zoidberga a taky trochu hmyz nebo korýše s humanoidním tělem a jak by se ale dalo očekávat, kreveťáci jsou tak trochu jinak stavění a jinak smýšlející tvorové a lidem brzy dojde trpělivost s těmito „nepřizpůsobivými“ sousedy, kteří byli humánně ubytováni v chatrčích v provizorním táboře District 9 a nyní je potřeba je všechny přesunout do nové oblasti, kde nebudou pozemšťanům na obtíž. Wikus van der Merwe je pověřen vystěhováním všech kreveťáků do této nové oblasti a při roznášení příkazů k vystěhování přijde do styku s podivnou látkou, která zapříčiní změny v jeho DNA a náš hrdina se postupně začíná přeměňovat, což mu umožňuje používat mimozemské zbraně a technologie, které v lidských rukách nefungují. Protože je Wikus vlastně jediný žijící exemplář takovéto kombinace lidské a mimozemské DNA, stává se nejcenějším zbožím na této planetě a prakticky veškeré korporace, laboratoře, vědecké kapacity, speciální jednotky a dokonce i překupníci s kočíčím žrádlem se ho snaží dostat.

Režisér Neill Blomkamp tento nízkorozpočtový snímek (pouhopouhých 30 miliónů dolarů) podává z počátku jako dokumentární film a později jako akční sci-fi s předpokládanou gradací akce. Mísení několika různých kamer a pohledů na věc a hlavního hrdinu je zajímavý krok a pro příběh tohoto formátu má rozhodně pozitivní dopad, který přidává karmu a z části zachraňuje místy slabší vizuální efekty. Každopádně tenhle film není žádný hollywoodský trhák s klasickým konceptem a obsazením. Scénář je výborně zpracován, má myšlenku i nápad, je nekompromisní, dotýká se téma rasismu a až na nelogičnost s nevystopovatelným mobilním telefonem to do sebe příjemně pasuje.

Nejlepší invaze mimozemšťanů na Zemi, jakou jste kdy v kinech mohli vidět! Happy end se tentokrát koná jen z části a jisté otázky nebyly v příběhu zodpovězeny, tímpádem se mohou začít objevovat spekulace o možném pokračování…

Mafia II presentace z GC

Po letošním Games Conu se na světlo světa dostaly tři videa demonstrující, co se všechno může hráči přihodit při jedné misi ve hře Mafia 2.

Tři videa pánové z mafia.czech-games.net sloučili do jednoho a přidali CZ titulky (ikdyž to víceméně není potřeba, ale ne všichni rozumí anglicky, a tak můžou české titulky přijít vhod)

Mafiánský příběh z poloviny 20. století je po prvním odkladu očekáván na jaře příštího roku a tak nezbývá než se těšit na pokračování legendární hry opět s českým dabingem a tentokrát s několika různými konci.

Rostou mi prsa

Vedlejší efekty vymýšlení různých názvů, hesel, klíčů, podob url adres nebo souborů jsou leckdy zábavné.
To jsem takhle zase jednou přemýšlel nad jedním názvem a z ničeho nic se mi v hlavě rojily samá zajímavá hesla, ale prakticky v širším smyslu těžko použitelná.

Jak je někdy těžké vymyslet chytlavý a úderný název, který musí vystihovat určitý produkt nebo věc a přitom musí být přístupný a bezbariérový, nesmí být s diakritikou, aby se dal použít celosvětově v libovolné znakové sadě a cizojazyčný čtenář si na tom nezlámal jazyk, případně aby se mu to vůbec zobrazilo.

Denní chleba každého spekulanta, ačkoli url adresy s háčky a čárkami jsou už k mání, o klasické url adresy je zájem mnohem větší v souvislosti s celosvětovým, multikulturním a multijazyčným využitím.
Mistr Jan Hus to myslel dobře, ale už ve čtrnáctém století byli proletáři, kteří věděli, že jednou příjde doba kompijůtrů a tenhle jeho vynález nejednomu programátorovi zkomplikuje život a proto ho upálili.

Rostou mi kozy, to bude akce, mrkni se, zvedni ruce, sundej triko, rozepni podprsenku, ochutnej, neboj se, nekousej, zadarmo, chytni, hrej si, neupejpej se, raduj se, pozvi bratra, fotografuj, zaznamenej porno, nic nevytahuj, jen se koukej :)

Popojedem, platit, dost bylo perverze ty dobytku, konec, nechci, nesahat, zapni mi to, odejdi, nashledanou, sbohem, vypadni prase…

Čeština je velmi bohatý a pestrý jazyk, ale i přesto je mnohdy velmi složité najít vhodná slova, která nebudou pro někoho cizího problém. Ikdyž jim třeba nebude rozumět, stále máte jistotu, že je vidí přesně tak, jak jste chtěli a že je ta mašina dokáže zpracovat a předat bezproblémů dál.

I já se snažím vždy vybírat názvy bez diakritiky a někdy je to opravdu oříšek. A když to nejde jinak, musí se zvolený název ořezat, znetvořit, znehodnotit, nedá se nic dělat. Vysvětlujte tohle ale lidem, kteří vám na FTP vesele nahrávají soubory s háčky a čárkami (a ideálně ještě s mezerami u víceslovných názvů a okrasnými znaky jako jsou otazníky ` ° $ đ € atd.) a pak se diví, že jim to nefunguje…

A prázdniny jsou v pr…

A prázdniny jsou v prosinci. Teda myslim ty další prázdniny :) Ikdyž pro většinu z nás pracujících to stejně nic neznamená, protože my si neužíváme prázdnin, maximálně tak čerpáme/odčerpáváme/vybíráme dovolenou. A to je zatraceně rozdíl.

Léto pomalu končí, škola začíná a tak by možná stálo za to ohlédnout se, co se všechno dělo.

Tak předně ještě před prázdninami jsem podal výpověď v bývalém zaměstnání a od srpna pracuji u jiného zaměstnavatele na jiné pozici. Chcete vědět kde a co dělám? O tom taky určitě někdy bude článek, můžu snad jen prozradit, že takovou práci by mi záviděl každý, kdo se zajímá o hokej. V práci zažívám všelijaké zajímavé chvíle a setkávám se s různými osobnostmi. Třeba týden před mým oficiálním nástupem se tam přijel podívat prezident republiky Václav Klau(n)s :) Téměř každý den potkávám brankáře Dominika Haška (dneska jsem si z něj utahoval a říkal jsem mu, že se mu nějak zmenšuje hřišťátko, když rolba upravovala led a on se na kousku starého ledu rozbrusloval) a až budou v televizi přenosy z extraligy z pardubického zimního stadionu, tak si na mě vzpomeňte ;)

O prázdninách se vzpomínalo na 40. výročí přistání člověka na Měsíci. Nebo to bylo ve filmovém studiu? 40. výročí měl taky Woodstock.

Proběhlo pár akcí a hlavně v půlce prázdnin vypuklo znova to šílenství okolo jednoho největšího festivalu u nás, který se naštěstí nekonal. Místo toho si freetekno komunita parádně vystřelila z novinářů i ze všech přisírků a blbečků, co si od Czechteku 2009 hodně slibovali a těšili se na ten pořádnej „spirit“.

Pak tu bylo jedno malé bezvýznamné výročí, na které bych si skoro ani vůbec nevzpoměl, kdybych nesledoval statistiky.

Ještě se vrátíme k těm hudebním akcím a vymrdávkám, které slibovali ten „spirit“ a kterých letos hudební scéna zažila až nějak podezřele dost. Některé festivaly letos ani vůbec neproběhly. Krize je krize…

Naučil jsem se novou parádičku, ikdyž tím dost trpím. Když nemůžu používat jeden prst, dělám vracečky druhým, ale i na tom se mi po chvilce udělá mozol. V současnosti mám ještě 3 použitelné prsty, se kterými to jde sice dost blbě, ale rozhodně v tom hodlám pokračovat :)

Taky jsem plánoval nahrát nějaký ten nový setík. Mělo to být něco ve stylu Diskkosmash (který svého času slavil velký úspěch u posluchačů i kolegů djů), dokonce jsem si tak nějak už vybíral desky, co bych prolnul, ale nakonec z toho sešlo. Prostě nebyl čas a nálada…

Dneska jsem se dozvěděl velmi zajímavou a potěšující věc. Právě dnes skončil v mém bývalém zaměstnání ředitel, kvůli kterému jsem odtamtud odešel já a kterého jsem poslední tři měsíce slušně diplomaticky posílal doprdele :) Došlo na má slova, už konečně zjistil, že to není člověk na správném místě, že na to nemá a raději to zabalil sám :)

No každopádně už se tam nevrátím, jsem naprosto spokojen tam, kde dělám teď.

Tak mi přeci jenom to sprosté slovíčko v posledním odstavci ulítlo. Už podle nadpisu jste ale jistě museli čekat, že tu něco takového padne. Pokud vás to pohoršuje, zkuste si to vypípat, nebo vyhvězdičkovat a pro příště si lépe nakonfigurujte firewall, aby vás to na nevhodné stránky se sprostými slovy vůbec nepustilo :)

Wolfenstein

V těchto dnech, kdy drobné zranění zapříčinilo nemožnost plnohodnotně rozvíjet svůj um se ve volných chvílích po nocích oddávám nové střílečce, poslednímu Wolfensteinovi.wolfenstein 2009

Hra byla s velkou slávou avizovaná již mnoho měsíců před jejím vydáním a herní weby a magazíny servírovaly bezpočet screenů a obrázků. To bylo poprvé, co mě na tom něco trochu zarazilo. Screeny zveřejněné někdy začátkem tohoto roku vypadaly dost rozporuplně. Kdybych si nepřečetl, že se jedná o obrázky z připravované nové hry Wolfenstein, klidně bych si troufal tvrdit, že to jsou snímky z nějaké střílečky, která vyšla před 3-5lety. Statický obrázek zničeného města s několika vojáky a brčálovým nádechem. Nešlo přehlédnout low-res textury, znázornění ohňů, u kterých jste napočítali až 9 stejných plamínků, kostrbaté a málo polygonové postavy, nasvěcování, stíny a odlesky, které se v dnešních hrách už nepoužívají atd. Bylo jasné, že nový Wolfenstein musí přinést něco nového, něco revolučního, nějaké nové herní principy aby zaujal, protože už ze screenů bylo poznat, že na dnešní poměry bude z grafického hlediska značně podprůměrný.

Jestli se to povedlo, nedokážu posoudit, protože ve mě Wolfenstein opět evokuje vzpomínky na některé hry z dřívějších dob. Wolfenstein běží na id Tech 4 enginu, na kterém běhal před pěti lety DOOM3, ovšem pro dnešní potřeby značně modifikovaný a navíc s implementovaným fyzikálním modelem Havok.

První dojmy vyvolávaly pocit, že to je vlastně takový trochu vylepšený Return To Castle Wolfenstein a válečné prostředí a reálie mi připomínaly Call of Duty(že jsem ale všehovšudy CoD hrál slabou hodinu, takže si netroufám porovnávat).

Ale později se mi začal vybavovat taky Bioshock hlavně díky dobovým artefaktům a některým kulisám (polovina 20. století) a taky kvůli použitým filtrům a efektům odlesků některých předmětů. Vzpomínka na takové nemotorné a nepohodlné ovládání, jaké bylo právě v Bioshocku, mě přepadla i zde. Přílišná orientace pro konzolové ovládání je přeci jenom znát, od fps střílečky bych očekával větší pružnost a odezvu v ovládání a alespoň možnost naklánět se do stran, nicméně brzy se tento styl ovládání dostane pod kůži a po několika odehraných misích jsem na to ani nepomyslel.

Herecké výkony NPC postav a izolované interiéry od venkovních lokací (když se za vámi zavřou dveře a jste beze zbraně) mi připomínaly Far Cry 2. Nepřesvědčivé monology NPC postav jsou takové nutné zlo, které musíte odklikat a vyslechnout si povídání toho nebo tamtoho panďuláka, abyste se mohli hnout dál.

No a ve finále tak trochu přehnaný Havok zase připomíná Half Life 2. Přehnaný myslím z toho důvodu, že všechny bedny a sudy (ne všechny, ale většina) jsou prázdné a chovají se jako by byly z lepenky, stačí se vydat proti libovolné bedně(nejlépe hned několika na sobě) a skoro samy se vám uhnou nebo se odsunou za doprovodu velmi podivných zvuků. Jejich přítomnost v lokacích je až příliš okatá a každému po pár minutách dojde, že je tam designéři hry nastrčili jenom proto, aby je při případné explozi granátu mohl Havok efektivně roztrhat a rozmetat do okolí.

Další věc, která mě během hraní zarazila, je absence ukazatele zdraví, nebo alespoň nějaký systém léčení. Po absorbci celého zásobníku se stačí přikrčit někde na klidném místě a počkat, až se tlukot srdce zpomalí a všechno je zase ok. Někomu to může vyhovovat, ale já se s tímhle prostě nedokážu ztotožnit a raději bych opět sbíral misky se psím žrádlem (kde jsou ty psi?) jako v roce 1992, než se spoléhat na domnělou nesmrtelnost hlavního hrdiny. Totální lineárnost, jednoduchý design levelů, značné odbočování od historických faktů (zbraně) a příběhová jednoduchost jsou věci, které mě přinejmenším zarážejí… Taktéž potvrzovací dialog pro prvotní nahrávání hry si mohli autoři odpustit (já chci hrát a ne odklikávat otázku, jestli chci skutečně nahrát uloženou hru).

Konečně bych se mohl taky dostat k nějakým pozitivním prvkům a tím bych vyzdvihnul hardwarovou nenáročnost a bleskové loadingy. Další kladná věc je zabíjení nácků s malinko netradičními destrukčními prvky. U většiny her současnosti jsou nepřátelé nezdeformovatelné postavy, které sice zabijete několika ranami, ale na těle nemají ani škrábanec. Proto mě u Wolfensteina potěšily utrhané končetiny, nebo nácek držící se za prostřelenou krční tepnu (nehledejte za tím žádnou zvrhlost). Oproti jiným hrám může potěšit několik typů nepřátel a někteří bossové, kteří jsou ale díky dostupným futuristickým zbraním snadní soupeři.

Používání medailonu a využívání alternativní dimenze působí trochu všelijak, protože bez tohoto prvku hry by to byla další bezduchá a průměrná střílečka. Využívání jiné dimenze je jedním ze stěžejních artefaktů samotné hry, ale i tak mi nikdo nevymluví, že bullet time byl už v nejedné hře a i to ostatní vlastně není nic originálního. V pozdějších fázích hry ale člověku dojde, že ikdyž tohle všechno už v jiných hrách viděl, tak je to vlastně to, co ho na střílečkách baví a i já jsem si později (s přiměřenou gradací akce) přeci jen pochvaloval, že se nemusím učit nic nového a můžu se spoléhat na zažité principy a vlastnosti hry.

U této hry se ničeho nového nedočkáme, protože většinu z toho už nabídly jiné tituly a graficky jsou současné hry také o pár stupínků výše. Wolfenstein bych označil za takový mix různých her, který recykluje již jinde použité enginy, nápady a technologie a splácává je do této podoby. Celé to na mě působí, že se ta krize projevila i zde. Použily se staré licence, nebo vlastní enginy z minulosti a tomu celému se dala nálepka (v tomto případě název Wolfenstein), která čerpá ze slavných předchůdců a ze kterých ještě pujde vytřískat nějaký ten dukát.

Slabší vizuální dojem ale vykupuje dobrá optimalizace a hardwarová nenáročnost, proto na odreagování může někomu dobře posloužit i na notebooku. Neočekával jsem od této hry vůbec nic a to je možná dobře, protože by mě nejspíše asi zklamala a neubránil bych se pocitu, že tohle všechno už nabídly jiné hry mnohdy v lepším grafickém podání a v pestřejších mapách s nadanějšími NPC a promyšlenějším příběhem. Někteří historičtí puntičkáři mohou namítat pohrdání historickými fakty, ovšem mírné překroucení některých skutečností (jako třeba ve filmu Hanebný pancharti / Inglourious Basterds) pro lepší dojem na hráče/diváka, nemusí být tolik na škodu.

Zpočátku se mi nový Wolfenstein jevil jako nezáživná střílečka, jakých jsem už hrál desítky a ničím novým neoslní, ale s postupnou eskalací akce a vývinem událostí se mi začíná líbit čím dál tím víc (sic s drobným pocitem, že to stále ještě není ono) a rád si ho ve volných chvílích zahraji :)

Několik vět 2009

Přišlo mi mailem, původní článek zde

Vydáno 02. 08. 2009

Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.

Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.

Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických.

Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni.

Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.

Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.

Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální“ roční plat.

Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.

Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.

Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.

Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české.

V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další.

Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.

Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.

Necháme se stříhat jak ovce.

Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.

Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.

Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.

Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.

Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají.

Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejně všichni stejní“ případně „tihle budou ještě horší“.

Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.

Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.

Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme.

Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.

Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat.

Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.

Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.

Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplně cokoli.

Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.

Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“, mnozí volit nechtějí a nepůjdou.

Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem.

Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený“?

Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?

Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.

Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch.

Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: „A proč jste s tím tehdy něco neudělali?“ Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.

Nemusíte to podepisovat.
Můžete to poslat dál

DJing až do masa

Juggling nic není :)

Nasbíral jsem inspiraci ve dvou a půl hodinovém sestřihu ze soutěže DMC 2008 a zjistil, že vracet desky o půl nebo celou otočku vlastně nic není. Protože vše potřebné (tedy 2 stejné desky a přenosky pro scratch) pro tento sport už mám skoro rok a až nyní jsem se odhodlal se tomu začít plně věnovat a postoupit tak na pomyslný vyšší level v akrobacii točících se asfaltů.značka na desce

Když se člověk dívá na profesionály, tak to pak jde samo. Opravdu mi ten dokument z DMC 2008 dodal odvahu a to potřebné „know-how“. Postavil jsem se ke gramofonům, dal dvě stejné desky na talíř, přenosky na správné místo a zjistil, že to vlastně není nic složitého, jen je potřeba pamatovat si, jestli mi ta jedna deska uběhla o 1,2,3,4,nebo 5 otoček, abych je o ten samý počet zase vrátil zpátky, mezitím co mi bude stejný úryvek skladby hrát na desce druhé a to celé si správně načasovat.

Nejprve je ale potřeba si na deskách udělat značky odkud budu startovat, abych nemusel mít sluchátka, jako profesionálové z DVDčka:) Tahle činnost je z celého turntablismu snad to nejhorší! Malé samolepící kolečko z audiokazety, pinzetou nalepit před tu správnou drážku, kam chci pokládat jehlu a zaoblený tvar samolepky hrot sám navede do požadované drážky a zajištuje, že přitom nepřeskočí o jednu drážku zpět.

Trpělivost, přesnost a netřesoucí se ruce. To jsou věci, které potřebujete k přesnému nalepení značky na desku. Ty já bohužel nemám, takže správně polepit jednu desku mi zabralo zhruba deset minut a ještě jsem ji nalepil o dvě drážky dál, než jsem chtěl. Jde o setiny milimetru a tak s lupou a druhou nálepkou lepím ještě jednu nálepku na již nalepenou, tentokrát aby mi to vyšlo o ty 2 nanometry blíže ke středu a přitom se snažit pinzetou nepoškrábat desku.

Stejný postup, stejně třesoucí se ruce a opět dvě značky nalepené na sobě u druhé desky.

Konečně mám označené desky na stejných místech a můžu se pustit do šaškování s crossfaderem a talířema. Zezačátku obě desky vracím levou rukou, pravou ruku stále na crossfaderu. Je to jakýsi psychický blok nebo něco takového, ale pravou rukou prostě scratchovat neumím, takže zezačátku pohybuji s deskama jak jsem už roky zvyklý. Sice jednou rukou, ale i tak mi to jako začátečníkovi jde až překvapivě dobře a začínám tomu přicházet na chuť, protože mě to nejenže baví, ale úplnými a neúplnými vracečkami vznikají velmi zajímavé zvuky, smyčky a nezvyklé návaznosti opakujících se samplů!

Ani nevim jak dlouho jsem se na tom zaseknul, ale po chvíli pociťuji, že mě z toho ustavičného vracení desek začíná bolet prostředníček, konkrétně se mi na bříšku prostředníčku levé ruky udělal solidní mozol(který jsem si ještě ten večer strhnul)! Nečekal jsem, že z této disciplíny mohou vzniknout nějaké zranění, ale jak vidno, nějakou oběť přinést asi musím. Mozol mě donutil k tomu, abych se konečně naučil používat obě ruce tak, jak to dělají všichni ostatní, tedy levou rukou točit s levým talířem a pravou s pravým a následně aktuálně volnou rukou posouval crossfader.

Tento postup se mi dostal do krve velmi rychle a zjistil jsem, že takhle můžu dělat všechno mnohem rychleji a tedy stíhat vracet desky třeba i po 1/4otáčky a vytvářet tak nekonečně opakující se beat, vokál, nebo jakýkoli jiný zvuk :) Jediné co je potřeba je koncentrace a pamatovák na to, o kolik se mi ta deska otočila, abych ji o tolik vrátil zpátky.mozol z DJování

Hrál jsem si takhle ještě chvilku a protože jsem už více nechtěl namáhat namožený prst, vracel jsem tu levou desku ukazováčkem (nezvyk) a i ukazováček po chvilce začal pálit, což bylo znamení, že pokud nechci mít mozol i na dalším prstě, je čas s dnešním tréninkem skončit. Prsty na pravé ruce jsou v pohodě, to je zajímavé. Budu si asi muset na nějaký čas od takhle náročného sportu odpočinout a až budu schopen, vymyslím nějakou koncepci a udělám krátký záznam ;) Když tak o tom záznamu přemýšlím, tak přicházím na to, že ty značky budu asi muset odlepit a nalepit o pár milimetrů dál, aby to mělo nějakou hlavu a patu :/

Technicky vzato, scratching je náročnější než juggling. Obojí ale vyžaduje spoustu času na natrénování, zkoušení a pokusy. Je to ale parádička, která mě vážně chytla a je to něco, co mě po dlouhé době opět naplňuje pocitem, že dělám/se učím něco užitečného, něco co mě baví a že se mi to daří a vypadá to a dokonce to i zní, jako těm klaunům ze soutěže. V běžném setu tuto dovednost nejspíš těžko někdy aplikuji, ale i tak mě může hřát pocit, že umim něco, co ostatní djs ne :)

Architekti ovládání

Další zajímavý dokument pojednávající o našem Matrixu, ve kterém často padnou pojmy jako osud, ovládání mysli, vnímání reality, vliv médií a náboženství, manipulace vědomí, války, vraždy, smrt…