Dual SIM Blackview BV5000

blackview bv 5000 předek zadekAsi to bude vypadat trochu divně, ale pořídil jsem si opět nový telefon.
Necelý rok, co mám Huawei Honor 3C, ho vystřídá parametrově víceméně stejný telefon, který je ale v ledasčem lepší. Opět v tom asi sehrál roli alkohol a taky neodolatelná částka v asijském e-shopu umocněná slevovou poukázkou. I přes nejčernější vize vysokého cla a absence záruky byla cenovka stále více jak o polovinu nižší, než je v tuzemských e-shopech, byla dokonce hodně podobná té, když jsem Honor 3C svého času kupoval, takže se telefon iGET Blackview BV 5000 společně ještě s několika dalšími cetkami koncem listopadu loňského roku ocitnul ve virtuálním nákupním košíku. No co, ze svého na to nedám ani korunu, stačilo převést pár Bitcoinů, které jsem zdarma získal už dříve :)

Když se Blackview BV5000 poprvé objevil v několika preview na specializovných webech, okamžitě mě napadlo, že tohle je přesně ten telefon, jaký jsem si vždycky přál a svrběla mě ruka ho hned objednat. Chvíli jsem ale odolával. Přeci jen ty ceny v českých obchodech nejsou u tohoto přístroje zrovna příznivé a několik lidí z oboru mě přesvědčovalo o tom, že iGETy se dost serou. Jakmile mi ale z DX poslali slevový kupón s tím, že se dá kombinovat ještě se současně probíhajícími předvánočními akcemi, byl to ten pravý kupní signál.

Po kladných zkušenostech s Honor 3C, jsem se zařekl, že už nikdy nechci Android zřízení s měnší než 2GB RAM. BV5000 tohle splňuje, ba co víc, má neuvěřitelnou kapacitu baterie 5000mAh a odolnost proti vodě i prachu. Bylo mi jasné, že je to trochu cihlička (229g) za ty prachy to nebude top přístroj, fotky asi nebude pořizovat v suprové kvalitě a možná že někde bude něco skřípat.

Čtyřjádrový procesor MT6735 1GHz, 5″ HD IPS s 1280×720, 2GB RAM, 16GB interní paměť, microSD až 32GB, 13MPx + 5MPx fotoaparát, BT4.0, GPS, FM rádio, 4G/LTE, baterie Li-pol 4700-5000 mAh, Dual SIM, IP65 (někde udávaná i IP67), Google Android 5.1 Lollipop

Občas to zaskřípe hlavně v softwaru, takže rovnou přejdu k těm negativům.

Na všech pracovních plochách je vyhledávací řádek Google, který nejde odstranit. Pracovní plocha se občas sama od sebe (nebo po ukončení aplikace) „resetuje“. Asi vteřinu nebo dvě je vidět jen obrázek pozadí, pak postupně doskakují ikonky a widgety, které tam mají být. Pracovní plochy jsou v základu 4, ale společně s nimi tu jsou také natrvalo umístěné dvě pracovní plochy, které nelze odstranit a které způsobují právě toto „resetování plochy“, takže je dobře, že se občas nenačtou, když se plocha sama „resetuje“. Doskočí třeba po minutě používání. Jedna z těchto dvou trvalých ploch slouží k přehrávání hudby, jež se mi ale odsud nikdy nepodařila spustit. Kliknutím na tlačítko Play se objeví jen „Searching songs, Please wait…“, nic se nepřehraje a po chvíli se plocha sama zresetuje na domovskou plochu. Další trvalá plocha je jakási galerie fotek, které jste nafotili ne foťákem, ale právě přes integrovanou funkci fotoaparátu této plochy. Pořízené fotky jsou navíc docela nepřirozeně široce oříznuté do podoby pohlednic a zobrazují se v jakési timeline a odesílají kamsi do cloudu. Dvě naprosto zbytečné pracovní plochy, které pro běžného uživatele nemají prakticky žádné využití a nelze je normálně odstranit… Od posledního vypnutí a zapnutí telefonu jsou tyto dvě neužitečné plochy pryč, prostě se vůbec nenačetly při bootování a již nezpůsobují výše popsaný problém s resetováním. Je to záhada, do engineer modu jsem se zatím hlouběji neponořil, ale mám takový pocit, že jsem to tam nikde na první pohled nenašel ani nevypínal…
Když už jsme u těch pracovních ploch, není tu nikde možnost odebrat nebo přidat další. Kdybyste chtěli vytvořit další plochu, prostě musíte zaplnit všechny plochy ikonami a widgety, aby na nich nezbývalo místo a po instalaci další aplikace se objevila nová plocha s jednou ikonkou právě nainstalované aplikace. Ovšem pozor! Pokud necháte jednu plochu nad-limit prázdnou, telefon ji automaticky maže!

Přístroji chybí notifikační dioda. Respektive vedle senzoru světa je diodka, jednou jsem ji dokonce viděl slabě svítit červeně (už si ale nepamatuji při jaké příležitosti – spíš to byla nějaká chyba, protože svítila neustále a musel jsem restartovat telefon, aby zhasla). Její zprovoznění přes několik aplikací zatím nebylo úspěšné a diskuze na internetu hovoří o tom, že to ani nejde.
Funkce Smart Lock fungovala jen první den. Nastaveno to bylo tak, aby se mi telefon doma nezamykal. Polohu si to našlo přes signál SIM karty, rádius cca 100m. Když jsem se druhý den vrátil z práce, telefon se už zase zamykal. Možná to bude tím, jak jsem si hrál s nastavením dalších věcí, nebo taky že už jsem vyplácal FUP (ale to je hodně nepravděpodobné), ukáže se časem. Mrzí mě, že reaguje jen na polohu telefonu na mapě a ne třeba podle toho, k jaké je připojen wi-fi síti. Každopádně je to šikovná funkce, zklamalo by mě, kdyby kvůli její funkčnosti musela být neustále zapnutá GPS.

Konstrukce telefonu vypadá, že by se do něj skutečně nemusela dostat voda při sprchování. Odzkoušeno opláchnutím špinavého telefonu pod proudem vlažné vody :) Možná že by i mohl přežít krátké ponoření do vody (o čemž svědčí několik testovacích videí na YouTube). To ale zkoušet nebudu, stejně jako zatloukání hřebíků nebo rozbíjení ořechů, demonstrované na promo videu. Plastový zadní kryt, rámeček na bocích a zesílené hrany telefonu nepůsobí nijak robustně a ačkoli se jedná o outdoor telefon, pády na zem nebo hrubší zacházení by mu ruku v ruce s jeho hmotností asi mohly ublížit. Ostatně i některé recenze uživatelů hovoří o prasklých displejích po pádech na zem z půlmetrové výšky. Displej je totiž nepochopiteně vystouplý a při pádu je první na ráně. Je na něm sice nalepená ochranná folie již z výroby, ta ale prasknutí nejspíše nezabrání. Vystouplý a po stranách zaoblený displej mi trochu připomíná Samsung Galaxy Edge, jenže zde je zaoblený displej ještě více nepraktický a nic na něm z boku není vidět. Navíc i tyto okraje jsou citlivé na dotyk a může se často stávat, že si neopatrným dotykem právě tohoto zaobleného okraje stisknete na displeji něco co nechcete.
Dalším drobným konstrukčním nedostatkem jsou příliš zapuštěné konektory pro nabíjení a sluchátka pochopitelně schované pod gumovými krytkami, které pro jejich plnou funkčnost musíte důkladně zavírat, jinak zůstávají odchlíplé. Pokud chcete nabíjet telefon jiným, než dodávaným kabelem, musí mít dostatečně dlouhý konektor, jinak ho přes kolejničku, která slouží k utěsnění podél gumové krytky, prostě nenasadíte. Stejný problém je i u dodávaných sluchátek (i u těch, co mám doma), jejichž jack konektor taktéž nelze úplně zasunout. Kvalitu zvukového výstupu do sluchátek nemám možnost posoudit, každopádně dodávná handsfree sluchátka s mikrofonem nejsou žádná sláva a na poslouchání muziky třeba při sportu rovnou zapomeňte právě kvůli tomu, že jack konektor nelze zcela zasunout do zdířky, při pohybu se vám bude uvolňovat a sluchátka vám budou bručet a prskat…

Integrovaný reproduktor umí být i docela hlasitý, zvuková kvalita je odpovídající ceně, není to žádná hrůza, ale ani žádná nádhera. Na hlasitý odposlech telefonátů to stačí. Telefonování nijak nevybočuje z normálu, druhá strana mě slyší normálně, já je také. Signál se neztrácí, pokud kvalitu signálu porovnám s Honor 3C, budou na tom laickým odhadem přibližně stejně.




Výpis sms zpráv (ty bublinky konverzace pro každý kontakt) nelze zvětšovat ani zmenšovat. Prostě jedna stálá velikost písma a nic víc. U jiných telefonů to jde.
Neukazují se stavy komunikace pro jednotlivá připojení. U jiných telefonů se v ukazateli úrovně signálu SIM karty zobrazují šipečky nahoru nebo dolů symbolizující příchozí a odchozí provoz. Tady jen na ukazateli wi-fi. Také mi přijde, že citlivost wi-fi i GPS byla na Honoru lepší. Honor GPS signál našel i v místnosti a wi-fi si udržel připojenou i přes několik stěn od routeru, Blackview BV5000 je v tomhle znatelně slabší. Fotografie snad ani nemá cenu zmiňovat. Jednoduše jsou oba foťáky odpovídající ceně. Zdá se mi, že má trochu potíže se zachycením zelené barvy. Pěknou fotku s tímhle telefonem neuděláte. V šeru nebo při horších světelných podmínkách například v klubu na fotkách nic nepoznáte ani při použití blesku. Videa jsem zatím nijak zvlášť nezkoumal a nepořizoval, lze natáčet údajně i v HD, kvalitu bych ale přirovnal k dobám, kdy se foťáky začaly objevovat v prvních telefonech před patnácti lety. Jedinu pozitivní věcí na zadním foťáku je to, že nevyčnívá, tak jako to je nepochopiteně u většiny mobilů a telefon se tak nekolíbe na stole.
Malá drobnost o aktivovaném budíku, ale žádném údaji o času buzení v liště nebo u hodin, mi chyběla i na Honoru. I sem si musím doinstalovat widget.

výdrž baterie bv 5000Pojďme si taky povědět o těch lepších stránkách telefonu.

Baterie je jednoznačně to nejlepší, co tenhle telefon nabízí. Po prvním nabití a následném zkoušení a obzvláště intenzivním testování všeho možného, mi telefon vydržel v provozu přibližně 65hodin a to jsem si v závěru při posledních procentech omylem pustil písničku na max hlasitost. Při běžném používání se s výdrží baterie hravě dostanete přes 3 dny, troufám si tvrdit, že při úspornějším provozu klidně i týden! Díky obří baterii lze telefon díky přibalené OTG redukci použít jako powerbanku a dobíjet jiná zařízení.

Trochu jsem se bál velikosti. Vždyť už i 5″ lopata je značně nepraktická. Nakonec to není tak strašné. Při 5″ displeji je sice o malinko větší, než klasické telefony stejné uhlopříčky, ale rozhodně je menší, než jiné outdoor telefony, které nabízejí menší obrazovku, ale mnohem větší i širší rozměry. Při jeho hmotnosti jsou jeho rozměry konečně smysluplné. Když ho porovnám s jeho předchůdcem, tak mi je už jasné, proč mi jeho velikost tak vadila. U těžšího telefonu mi takový rozměr nevadí, možná že i vyhovuje. Člověk má konečně pocit, že drží v ruce něco pořádného, lépe se drží, potěžkává, nevyklouzne z ruky.
Přední stranu nad-pod displejem nehyzdí žádný nápis ani logo a telefon v černé barvě působí elegantně. 4G mi na Honoru ani tak nechybělo, nicméně během toho roku se rozšířilo i tam, kde stěží chytnete Edge a protože se na takových místech pohybuji docela často, je to vítaná změna.

Probuzení obrazovky poklepáním funguje bezchybně a mnohem spolehlivěji než na Honoru, kde ve 4 z 10 pokusů nefungoval. Také se nemusím bát si vzít tento telefon do vany nebo k bazénu. Je to spíš taková psychologická věc, a její praktičnost se určitě projeví až časem, každopádně utopený nebo vybitý telefon je noční můrou většiny uživatelů. Moje už ne :)

Speciálně pro tento telefon je v nabídce zdarma ke stažení hned několik témat ikon i vzhledů, vybrat by si měli všichni. Ke každému kontaktu si můžete nastavit různá vyzvánění a dokonce i zvuk sms. Bohužel některými uživateli dual sim telefonů vyžadované rozdílné zvonění pro různou SIM telefon neumí. 2GB paměti zaručují rychlý chod aplikací, zatím jsem se zamrzáním nebo zpomalováním telefonu neměl problém, ani když je na pozadí spuštěno několik desítek aplikací. Bohužel u jejich výpisu chybí možnost je ukončit všechny najednou, ani tu není údaj o využití RAM. Chytré somatické senzory, ani sdílení přes HotKnot nemám zatím otestovány.

I přes několik výhrad hlavně k UI je dojem z nového telefonu vesměs pozitivní. Pokud jsou mezi čtenáři potenciální zájemci o tento telefon, na otázku jestli koupit nebo nekoupit mám odpověď: počkat, jestli s novou ROM výše popsané problémy zmizí. Nejaktuálnější verze ROM je z listopadu loňského roku a obsahuje výše popsané neduhy. Nečekám zázraky, ale softwarově vyladěný bude tento telefon bezkonkurenční a můj rok starý Honor 3C si už našel nového majitele :)

Linux Mint 17.3

Stalo se takovým pravidlem, že vždycky kolem Vánoc experimentuji s nejrůznějšími linuxovými distribucemi uplynulého roku a zjišťuji, co se za ten rok urodilo a co bych si mohl zase na ten rok nainstalovat jako hlavní operační systém.

Protože si to Canonical u mnohých uživatelů (včetně mně) s pracovním prostředím Unity ve svém Ubuntu dost posral, s čistým Ubuntu jako takovým jsem nadobro skoncoval před několika lety. Pokusy o varianty Ubuntu s Gnome, KDE, Xfce atd., skončily nakonec u posledního trojkového Gnome, který ale nemá na starou dobrou dvojku především použitelností. Neustálým experimentováním a poslepováním jiných prostředí a jejich nadstaveb jsem nakonec chvíli setrvával u Gnome 3, ale v mnohém mi nevyhovoval. Nejenom že je to takový nehezky náročný kočkopes s mizernou stabilitou a odladěností některých systémových komponent, ale hlavně velice časté zasekávání a havárie prohlížeče Firefox mi bránily v normálním používání počítače. I stávalo se několikrát denně, že jsem musel otevírat konzoli a zadávat kouzelný příkaz „sudo killall … „mint logo

A tak jsem se dostal k Mintu. Odrůda Ubuntu s Cinnamonem. To by mohlo být to, co hledám.
A skutečně. Po nabootování z instalačního disku jsem velice mile překvapen nejen příjemným vzhledem Cinnamonu, ale i přehledným ovládáním a nabídkou nastavení, která byla v Ubuntu 14.04 nepochopitelně sesekána a spousta věcí v ní chyběla.
Na Cinnamonu je znát, že tohle pracovní prostředí navrhoval někdo s estetickým cítěním a smyslem pro použitelnost. Navíc se dá velice jednoduše přeskládat podle potřeb uživatele. To, co v Gnome 3 nešlo, nebo šlo docela obtížně, lze tady udělat doslova na pár kliknutí myší a přitom si zachovat blbuvzdornost a nemožnost si to rozhasit tak, aby to nešlo dát zpátky do pořáku.

Protože mám různé činnoti na internetu striktně rozdělené na rozdílné prohlížeče, bylo doslova vysvobozením shledat se s prostředím, ve kterém Firefox nepadá, nebo nespotřebovává všechnu operační paměť, tolika neswapuje a nezasekává se. No, pravdou je, že mi už taky jednou spadnul, ale to byla asi taková zátěžová zkouška, kdy jsem schválně listoval timeline jednoho Twitterového účtu, který postuje převážně videa, pohyblivé obrázky a výpočetně a paměťově náročné příspěvky… Oproti trápení v Ubuntu, kdy Firefox havaroval nebo jsem ho musel sám zabíjet i několikrát denně, je tohle příjemná změna.
Nebylo co řešit. Z live CD Mintu jsem byl naprosto unešen a velice potěšen, že všechno funguje jak má, všechno je tam, kde by mělo být, působí jako jednotný celek a docela to i vypadá k světu. Instalace dualboot vedle stávajícího Ubuntu, ke kterému se již s největší pravděpodobností nikdy nevrátím, proběhla během několika minut. Nejvíce času asi zabralo kopírování několikagigové složky z Thunderbirdu s obsáhlým seznamem různých e-mailových účtů. Zálohy mám zarchivované na Dropboxu, stačí jen exportovat záložky z prohlížečů a během necelé hodiny mám až překvapivě jednoduše zmigrované do nového systému vše, co potřebuji pro práci.

První den si hraji s nastavením, doinstalovávám potřebné programy, objevuji všechny krásy tohoto báječného systému a pochvaluji si, jak z toho Gimpu šlo udělat pracovní prostředí, které si může uživatel přizpůsobit přesně podle sebe a nemusí kvůli tomu doinstalovávat hromadu kravin nebo provádět složité hackování. Ještě z hecu zkouším Xwax a Mixxx. Xwax nyní ve verzi 1.5 funguje parádně, Mixxx již tentokrát nepadá, ale opět se ujišťuji, že je to stále nepoužitelný DVS program. Možná, že někde v nastavení má možnost výstupu do klasického mixáku jakože ze dvou gramofonů a ne jen nepochopitelně jeden master výstup, ale tím jsem se již dále nezabýval. Zjistil jsem prostě, že na domácí hraní by to možná někomu stačit mohlo, na akci to není…

Linux Mint 17.3 je ve všech ohledech a směrech tisíckrát lepší, než to, co jsem používal donedávna. Můj stařičký Dell Vostro 1220 se již nezadýchává a opět šlape jako hodinky. Neirituje mě třeba tím, že se sám náhodně neprobudí hned po uspání do paměti, má konečně použitené rozšíření na externí obrazovku, Firefox je (relativně) stabilní, a třeba taková otravná maličkost, jako neustálé obnovování náhledu právě stahovaného multimediálního souboru, která neúnosně vytěžuje procesor, jsou minulostí.

Když se budu hodně snažit a hodně přemýšlet, tak najdu i pár nedostatků. Tím prvním je chybějící účet hosta v základu. Vím, že starší verze Ubuntu to měly. Zrovna v sobotu přišel bratr, ať mu pujčím počítač, že si potřebuje něco zadat do databáze na internetu. V ten okamžik jsem přišel na to, že tu není možnost odhlásit se a přihlásit se jako host… Dalším neduhem (ale to není problém Mintu) je ukončení vývoje nejlepšího dockovacího appletu Avant, který už ani není v repozitářích. Místo něj je Docky, který se ale náhodně sám ukončuje, nebo nepříliš vhodný Cairo dock, který zase umí zbytečně moc věcí, ale ne to, co chci já… No a pak klasická anabáze zprovoznění tiskárny, která ale nejde na vrub Mintu, ale HP, který má bordel v databázích a jejich hplip vlastně ani neví, který ovladač a certifikát chce…

Linux Mint mi přijde tak boží, že jsem se ho jal instalovat i na všechny ostatní počítače v domě (kde to kapacita dovolí). Pokud se nic závažnějšího nestane nebo nevzniknou neočekávané nároky na jiný OS, příští Vánoce asi nebudu muset zkoušet jiná distra, protože s Mintem jsem velice spokojen a vím, že mi vydrží hodně dlouho :)

Nové Tyršovy sady v Pardubicích

Protože se mi nechce psát do nejrůznějších diskuzí pod články o zmršené rekonstrukci pardubických Tyršových sadů, vystavím si to sem, aby to nezapadlo mezi dalšími kritickými názory mnohých Pardubáků.

Takže. Pardubice mají nově zrekonstruovaný park v centru města. Investice to nebyla nikterak malá a ani samotná revitalizace neprobíhala podle plánu. To se dalo ale očekávat, že když jde o stomiliónovou sumu, že se bude šmelit…

Onehdá jsem se po nových Tyršových sadech konečně prošel i já. Nesmí se tu jezdit na kole, venčit psy, pít alkohol, kouřit, jíst, šlapat po trávě, dívat se na stromy, přebalovat batolata, používat sluchátka, nosit modré boty, psát SMS velkými písmeny, dloubat se v nose a já nevím co ještě…
Ten první zákaz, jízda na kole, je v parku ve městě, které si na cyklistice zakládá, už sám o sobě obrovský fail. Ono to ovšem má své opodstatnění, protože se tím parkem nedá bezpečně projít ani pěšky, natož ho pak projet na kole!

Musel jsem se tedy parkem vydat zanedlouho ještě jednou a tentokrát ve dne za světla, abych si tu nádheru prohlédl v celé své kráse a ujistil se, že takhle strašně zmršená rekonstrukce se mi nezdá jen pod rouškou tmy.

Nejprve bych ale rád popsal svoji první cestu ve večerních hodinách od zatím uzavřené kavárny (ani se nedivím prvnímu nájemci, že z toho vycouval poté, co viděl žalostný stav „nových“ Tyršových sadů) přes celý bulvár až ke zdymadlu: Sesedám tedy z kola a snesu ho po schodech abych ho mohl celou cestu vést. Naštěští jsem nešel sám a kolega mi poradil, že vhodná (ale ani ne nejlepší) bude cesta prostřední dřevěnou trasou. Stejně tam i tam dříve nebo později potkáte překážky, kterým se bude potřeba vyhnout.
Nejprve si pojďme povědět o osvětlení večerního parku. Doufejme, že na jaře ty velice špatně umístěné světla zarostou zelení a nebudou oslňovat kolemjdoucí a že tráva a rostliny zacloní nepříjemně ostré světlomety při zemi, které místo toho, aby osvětovaly cestu, svítí procházejícím návštěvníkům parku do očí a znemožňují jim orientaci na jinak místy velice špatně osvětleném (i vyvedeném) chodníku. Docela jsem se podivil nad osvětlením uvnitř dřevěných laviček(!) Mezi prkny laviček to prosvítá a škvírami je vidět, jak tam jsou jen tak ledabyle pohozené svítící trubice včetně kabeláže. Tyhle svítící trubice (zcela jistě super neúsporné) by měly osvětlovat cestu a ne být schované v lavičkách, kde jsou platné jako mrtvému zimník… Krizové části trasy, kde jsou v cestě sloupy nebo stromy jsou v naprosté tmě a kdyby se jim nevyhýbal předemnou jdoucí obyvatel Pardubic (který to tu musel znát), tak bych do nich určitě narazil…

tyršovy sady pardubice failZa denního světla zjišťuji, jaké jsem měl obrovské štěstí, že se na mojí večerní procházce nestalo nic vážného, protože nové Tyršovy sady jsou velice nebezpečné místo! Spekulanti a vyčůránci, pokud chcete z města vysoudit nějaké peníze, zajděte si někdy večer na procházku Tyršovými sady. Přijít zde k zvrtnuté noze nebo dokonce zlomenině je až překvapivě jednoduché. Terénní úprava tu je řešena vskutku zajímavě. Betonová trasa je místy až o 15cm výše než jsou záhony. Nebohý nicnetušící chodec oslněný špatně navrženým světlem tak snadno může šlápnout do prázdna a upadnout do záhonu přes okraj, který ve tmě prostě neměl šanci vidět…
Bohužel ve dne jsem zjistil další smutnou skutečnost. Ona naděje na zelení zarostlé oslňující osvětlení, zmiňovaná v odstavci výše, padla, protože jsou světlomety zabudované do betonu dost daleko od okraje. Nejsem si úplně jist, ale mám ten pocit, že ten večer již několik světýlek nesvítilo. Snad se tedy brzy pokazí i ostatní nepříjemné lucerničky… Vedle zdraví ohrožujícího faktu jsou další nedostatky, jako třeba špatné odvodnění, opravdu prokotinami.

Pokud letošní zimní počasí bude skutečně zimní, mám takový nemilý pocit, že zmetkovitost a špatně odvedená práce se projeví i na dalších částech parku. A co teprve další roční období? Nechci strašit, ale rekonstrukce nově zrekonstruovaného parku bude pravděpodobně nutná dříve, než by si zastupitlé města chtěli připustit…

Novým Tyršovým sadům se budu snažit co nejvíce vyhýbat. Nejenom, že se mi nelíbí, ale je to velice nebezpečné místo!

Veškeré větší renovační práce v Pardubicích za poslední dobu jsou prostě katastrofa. Ať už jde o tu frašku s novou Třídou Míru, či nová autobusová zastávka U Kapitána… Designově to možná někomu může připadat zajímavé, nicméně o použitenosti, praktičnosti nebo bezpečnosti se tu bohužel mluvit nedá. Je evidentní, že koncepty, návrhy a modely všech těchto projektů museli vypadat úchvatně a chlapci na radnici si za ně určitě zatleskali a připili drahým šampaňským, ale jaksi už zapomněli, že po tom budou chodit lidi. Skvělá práce, zatleskejte si ještě jednou…

Milí zastupitelé Pardubic. Příště až budete zase jednat o realizaci některé obnovy nebo rekonstrukce, bude mi stačit jen desetina toho, co máte v rozpočtu pro architekty. Já už jim pak někde u piva vysvětlím, jak navrhovat parky nebo zastávky, aby byly praktické, použitelné a nikoho neohrožovaly….

Velké očekávání od roku 2016

Do konce roku 2015 zbývá už jen pár dní. Až na několik vyjímek byl mnohokrát lepší než rok 2014 a pokud se vše vyvede tak jak má a nestanou se žádné mimořádné události, které nelze ovlivnit, bude rok 2016 ještě úspěšnější :)

Nechci uvádět, co všechno a kolik mě toho čeká, nicméně nakročeno mám správným směrem a příští rok se budou dít velké věci!
Nebude ale všechno tak jednoduché, mám před sebou závažná rozhodnutí, několik překážek i spoustu práce a ani vlastně nevim, jak to všechno stihnu. Nic nebude zadarmo, ale jdu svému štěstí naproti.

Již rok si eviduji své každodenní úspěchy. Prozatím jen elektronicky, ale na rok 2016 jsem si koupil diář, kam si budu nadále zapisovat vše co se povedlo, zadařilo, veškerý progres a posun k úspěchu. Můj očekávaný úspěch má takový přesah, že mám v novém diáři už několik poznámek z tohoto roku s návazností na události a úkoly, které mám teprve naplánované :) Papírový diář má své výhody a už se těším, jak si v něm za rok touhle dobou budu listovat a rekapitulovat všechny úspěchy, dobré skutky, i co jsem se naučil, co vytvořil, co získal…

Pozitivní myšlení. To je to, co dokáže motivovat a umí s ledasčím pohnout. Stačí správná nálada, to správné vybavení a správní lidé a za jeden víkend jsem v jedné oblasti své činnosti udělal větší pokrok, než za dva roky. S úsměvem jde všechno líp. Ověřeno mnohokrát, proto keep smiling :)

Tento web používá cookies

Nikým nezvaná a nevolená Europakáž vymyslela další z fantastických Euronesmyslů. Tentokrát se jejich Eurošikana týká provozovatelů www stránek, kteří musí své návštěvníky informovat o tom, že web si pro svou optimální funkci může do jejich počítače ukládat malé textové soubory tzv. cookies.

A zde se cookies používají hlavně pro statistiky návštěvnosti a zobrazování reklam.

Koláčky, nebo-li cookies jsou malé textové informace, které si stránka ukládá do vašeho počítače, aby tak při vaší další návštěvě snadno poznala, že jste daný web již navštívili a nemusí tak znova nastavovat některé preference a může vám zobrazit jen to, co jste ještě nečetli (například nové nepřečtené komentáře). Více informací o cookies hledejte třeba na wikipedii. Cookies nejsou nijak nebezpečné, nicméně Eurosráčové si to zřejmě nemyslí. Uprchlíci nebo finanční krize v celé Evropě jsou malichernost. COOKIES ve vašem počítači jsou skutečnou hrozbou a buďme rádi, že nás milá Europakáž před nimi dostatečně chrání svými skvělými nařízeními…

Takže… Pokud se vám cookies z jakéhokoli důvodu nelíbí, můžete si je jednoduše zablokovat v nastavení vašeho prohlížeče.

Zatím jsem se nikde nedočetl, jak by o této skutečnosti měl návštěvník webu být správně informován. Opravdu se mi nechce zasírat WordPress dalším plug-inem, který by novým návštěvníkům cpal plovoucí lištičku s textem „Tento web používá cookies, jeho dalším používáním s touto skutečností souhlasíte“ Takže tuto kouzelnou větičku nacpu do patičky a budeme se tvářit, jakože to je všechno OK a podle regulí Eurobastardů, kteří doufejme nebudou mít dlouhou existenci, stejně jako jejich nesmyslné nařízení a zákony :)

Stupidní sitcomy

Televizní vysílání prokazatelně škodí vašemu zdraví, ale nejfatálnější následky má na vaši psychiku!

Už to bude pěkná řádka let, co jsem televizní vysílání zcela vyřadil ze svého života. Bohužel se televizním obrazovkám nedá vyhnout úplně a tak když někde zastihnu debiloskop zapnutý, bývají to nepříjemné zážitky. Není to sice tak vyčerpávající jako ve filmu Akumulátor (ačkoli…), ale i tak to na mě působí evidentně přesně opačně, než na většinu ostatních diváků.
Televize mi způsobuje utrpení.

Jako rudá barva na býka, tak na mě působí z režie přidávaný smích do stupidních seriálů. To je věc, která bude dnešním hlavním tématem. Musí to ven, protože jsem nedávno zjistil, že mě chytá amok už při prvních vteřinách v přítomnosti televize, ve které běží nějaký nejlépe americký sitcom, ale ani ty domácí nebývají pozadu…

Zažil to snad každý civilizovaný člověk: V televizi se odehrává nepříliš duchaplná zápletka. Dialogy i děj mezi postavami nebývají nijak kvalitně napsány, zpravidla dvojsmyslné až perverzní. Nesmí to být nic složitého nebo komplikovaného, protože cílovka nepřesahuje 100 bodů IQ. Sami autoři těchto nevalných scénářů evidentně nebývají příliš kapacitní, nedivil bych se, kdyby byli permanentně na drogách. Aby to ale působilo tím požadovaným dojmem, dá se za každou větu smích z publika a bude z toho hit pro masy.

Sami si udělejte takový „out of box“ test sami na sobě. Zkuste si vybrat libovolnou scénku z libovolného dílu libovolného sitkomu. Pusťte si ji bez zvuku jen s titulkami tak, abyste nevěděli, „kdy se máte smát“. Přijdou vám teď ty dialogy vtipné? Zjistíte, že jsou neskutečně trapné a ubohé. Díky zásahu z režie se potrháte smíchy nad texty, u kterých si normální člověk řekne „Co to doprdele je? Dělaj ze mě totálního vylízanýho idiota?„. Tu největší žumpu, ty největší hovna s radostí a s úsměvem sežerete a ještě budete chtít víc.

Smích je základní lidská reakce a emoce, myslím si, že by nám neměla být podsouvána vždy, když to vyžaduje scénář mimořádně podřadného televizního produktu.

Je smutné, že právě tento výkvět televizní zábavy, to největší dno útočící na základní lidské emoce, mají v oblibě i docela inteligentní lidé, kteří se pak na Twitteru rádi pochlubí tím, že promarnili celý večer sledováním celé série nějakého seriálu, který je v jádru naprosto stupidní a idiotský…

Nemusíme ale pro stupidní a idiotské scénáře chodit až k americkým sitcomům.
Zábavná, kulturní, informační i umělecká hodnota drtivé většiny ostatních seriálů ze záporných čísel nebezpečně atakuje nulu. Je až téměř trestuhodné, že existuje tolik lidí, kteří dobrovolně a s očekáváním hltají každou scénu z některého nesmyslného seriálu, kterými nás televizní stanice bombardují každý den.
Bohužel znám dost lidí ve svém okolí, kteří si bez pravidelné nálože pitomostí následované poctivou dávkou hovadin z některého těžce retardovaného seriálu, nedokáží představit večer… Například ultra dementní nekonečný seriál Ulice, bez nějakého cíle, vidiny konce, nebo náznaku jakéhokoli vývoje, si tento týden, před prázdninovou pauzou, odvysílá svůj 2855. díl. Vezmeme-li, že každý díl má s reklamami něco přes hodinu a jestli dobře počítám, tak poctivý pravidelný divák u tohoto vysoce kvalitního a hodnotného kinematografického počinu promarnil téměř 1/4 roku života! Čtvrt roku lobotomie a nalévání sraček do hlavy! To už přece musí zanechat nějaké následky… Co byste za čtvrt roku stihli udělat vy?

Když už jsme u toho počítání promarněného času, který vám už nikdy nikdo nevrátí, je tu šikovná online aplikace http://tiii.me/, kam zadáte název seriálu a kolik sérií jste shlédli a ona vám ukáže, kolik vám ten který odpad sebral času z vašeho života, který se určitě dal využít mnohem lépe, zábavněji a produktivněji. Píčoviny typu Přátelé, Jak jsem poznal vaši matku nebo Teorie velkého třesku jsou v této databázi pochopitelně zahrnuty, zadávejte jejich originální názvy, našeptávač už vám nabídne tu správnou volbu…

Blikající obrazovky vám vymývají mozky, programují vás na to, co si máte myslet, co máte poslouchat, koho máte volit, co si máte kupovat, co máte jíst, pít i kdy se máte smát. Informují vás o zmanipulovaných a zaplacených průzkumech veřejného mínění nebo volebních preferencích, pečlivě odfiltrovávají informace, které se k vám nemají dostat, straší vás válkami, chřipkami nebo uprchlíky a zaručeně dobře poradí, co dělat v případě mimořádných situací. Mafie ovládající politiky a vlastnící všechny média vás tímhle systematicky formují do poslušných oveček, kterým stačí říct klíčové slovo „Neodcházejte od obrazovek„.
tv krade životy

Wolfensteini

Wolfenstein: New order a Wolfenstein: Old Blood jsou po velmi dlouhé době parádní hry, které potěší nejednoho příznivce FPS her i pamětníky prvního Wolfensteina.

Pokaždé, když mě rýmička uvrhne v pracovní neschopnost, mám dostatek času dohnat herní resty. Stalo se to začátkem tohoto roku, kdy jsem se na týdení neschopence začal poohlížet po nějaké dobré pařbě, kterou bych si to marodění trochu zpříjemnil. No a protože v tu dobu měli v nějakém obchodě s herními klíči zrovna akci na nedávno vydaný Wolfenstein: New Order, který byl za pár stovek, tak volba byla celkem jasná.

Wolfenstein: New Order

Hype kolem vydání tohoto titulu jsem pochopitelně zaznamenal, ale nějak mě nechával klidným. Pár gameplay videí jsem také jedním okem zahlédl, ale nijak mě to neoslovovalo. Zarazily mě docela vysoké hodnocení snad ve všech recenzích a vesměs pozitivní ohlasy od hráčů, tak jsem si říkal, že na tom asi něco bude, tak tomu jednoho dne taky dám šanci. A ten den nastal jednoho lednového dopoledne a od té doby se plavim na celé Wofenstein vlně, pro kterou by ale už konečně mohl vyjít další dodatek.

U těchto nesmrtelných titulů si člověk uvědomí, jak ten čas letí. Kdy že jsem to naposledy hrál Wolfensteina? 2009? Vypadal sice jako by byl z roku 2002, ale i tak už to je celkem dost času, tak uvidíme, jestli to nebude stejný fail, jako byl ten předchozí „Wolf“…

wolfenstein new order 1 wolfenstein new order 2 wolfenstein new order 3

Wolfenstein: New Order běží sice na tom nepříliš vydařeném Id 5 tech enginu, který poháněl už Rage (Rage se mi nepodařilo vůbec spustit kvůli dosud neopravené chybě – patřím do těch 0,05% hráčů s unikátní hw sestavou, na které tahle hra prostě neběží, ačkoli výkonově dostačuje) má ošklivě rozplizlé textury, které při rychlejším pohybu doskakují z ještě rozplizlejších nebo žádných (na desetinu sekundy vidím za zavřené dveře), ale jinak v tom všechno funguje jak má…
Nekvalitní textury jsou vlastně téměř jediný neduh, který se dá odpustit, protože jinak je Wolfenstein: New Order střílečka jako víno. Krásný uvítací bug, který se ale už nikdy neopakoval. Když mi hra poprvé dala kontrolu nad Williamem, tak jsem se propadl z letadla do moře a ještě hloub :) No a taky se občas zasekne při úvodním logu Bethesdy…
Přesto je to hra, která vypadá jako hra z roku 2014 a netrpí žádnými nasíracími momenty a faily, kterých jsou v jiných hrách kupy. Perfektně napsané charaktery postav zapadajících do vcelku ucházejícího a gradujícího příběhu. Klíčové rozhodnutí, které určuje další dění ve hře. Laserová řezačka a bohatý arzenál zbraní s uspokojujícím modelem střílení. Několik parádních bossů i variabilita misí a prostředí.
Jediný nejslabší moment je ta plavací mise, ve které je jasně vidět, že Id5 engine není na vodní hrátky příliš stavěný a vesele tak popírá fyzikální zákony s hladinami vody a i ten pohyb od hladinou, kdy vlastně vůbec nevidíte, kde že se ta hladina nachází, je až příliš iritující. Opravdu se mi stalo, že jsem si po dohrání řekl, že to chci ještě jednou a na nejtěžší obtížnost. Takže jsem po nocích místo spánku mastil Über obtížnost a skvěle se bavil.

Asi bych to i dohrál znova do konce, kdyby se nenaskytla možnot mít datadisk Wolfenstein: Old Blood v předstihu před krabicovou verzí.

Wolfenstein: Old Blood

Takže rovnou z Měsíce jsem putoval na pevnost Wolfenstein a hned rovou na Über obtížnost, když ta předchozí hra byla tak snadná :) Spíše bych raději uvítal pokračování tam, kde New Order skončil, ale události před, také nejsou k zahození.
Někdy začátkem června se mi podařilo zabít finálového Bosse a opět jsem si říkal, že to chci ještě jednou, tentokrát ale ne znova na Über, ale na Bring’em on, protože si chci projít všechny Nightmare levely a v pohodě zkusit najít všechno zlato a vůbec tam je ještě spousta zajímavých detailů a zapomenutých dopisů, kterých si napoprvé člověk nevšimne a na Über obtížnost se neodemykají perky i některé achievementy, takže i o toto nechci přijít.


wolfenstein old blood 1 wolfenstein old blood 2 wolfenstein old blood 3

Recenzenti udávají 4 hodiny hraní na normální obtížnost. Já mám na Über 10 hodin a to si myslim, že jsem nepřečetl všechny zápisky a zprávy a hra má ještě challenge mody, které vypadají také zajímavě.
Wolfenstein: Old Blood je za těch pár stovek dostatečně bohatý datadisk, ačkoli pochopitelně není tolik veliký a rozvinutý jako hlavní hra. Herecké výkony NPCček a rozmanitost misí a prostředí jsou také slabší, nicméně hra je po vizuální stránce o něco líbivější než mateřský titul, je tu pár vylepšení a potěšující je i více Nightmare misí a v poslední i boss.

Přesto se v obou hrách nelze zbavit lehce nahořklé příchutě z toho dobře známého herního klišé, kdy je celá mapa prakticky jeden velký koridor s různě poházenými tunami zbraní, léčení, brnění a munice, čekajících jen na vás. Ultra tupí nepřátelé, kteří si nevšimnou, že hráč metr od nich zrovna brutálně popravil kolegu a povalující se těla dalších mrtvých nácků je nijak nevyvedou z míry, ani je nenapadne zpozornět. Se zvyšující se obtížností se zvyšuje akorát účinost nepřátelských střel, IQ zůstává stále na nulových hodnotách a náckové si vesele házejí svoje granáty pod nohy a nabíhají vám před mušku i na tu nejtěžší obtížnost… Brutální scény a popravovací momentky ospravedlňuje fakt, že ve hře zabíjíte nacisty v alternativní historii. Je to přeci jen všechno hodně zjednodušeno a nastaveno tak, aby měl hráč co nejintenzivnější a nejzábavnější zážitek ze hry. Nějakou realističnost tu opravdu nečekejte. Ale to pokračování by už konečně mohlo vyjít, vážně se na něj klepu :)

10 let na vinylu

Na Velikonoce 2005 jsme si s Ježourem jeli do Slavkova u Brna pro naše první gramofony a od té doby se roztočil kolotoč (nebo spíše deska) pozoruhodných událostí, že by se o tom dal napsat blog :) Tak nějak jsem cítil, že už mi nestačí si jen skládat muziku na počítači, což nikam nevedlo. Potřeboval jsem vyšší level, někam se posunout, pustit se do toho ve velkém, zkusit něco pořádného. Techniky jsme za tu dobu vystřídali několik typů i značek, poznali řadu zajímavých lidí i projeli „kus světa“ :) Začali jsme hrát s FDC a zatímco Ježour s FDC zůstal, já v tichosti přesídlil k Figuře, protože mi nestačí pouze jeden hudební styl a taky mi je bližší free scéna.

Jenomže nic není takové, jaké si to člověk ze začátku maluje. Před deseti lety plný ideálů a nadějí, dnes skoro znechucen tím, kam se celá scéna dostala, respektive co se z ní stalo…
Už před deseti lety byly všechny hudební žánry vyčerpané, nic nového se dodnes pořádně neobjevilo a stále se vlastně jen remixuje a opakuje to, co už bylo dávno vynalezeno a vymyšleno. Co na tom, že už tehdy byla hudba slepá ulička a stroj na peníze, já měl gramce a chtěl si to všechno zkusit sehnat na vinylu a namíchat. Některé staré klasiky se prostě neoposlouchají a pro mě to byl nový svět :)

Vinyl forever

Kdo si to nikdy nezkusil, nikdy nepochopí. To je prostě něco úplně jiného, než si pouštět kazety, cédéčka nebo mptrojky. Pokud hudba vychází na vinylu, je tím povýšena na něco mnohem víc, než jen souzvuk tonů a rytmů. Pokládání přenosky na gramofonovou desku je takový malý magický rituál, který i po těch letech neztratil nic ze svého kouzla.
Není to jen ta nepřekonatelná dynamika zvuku, nenahraditelná kvalita a hutnost nahrávky, jakou poskytují gramofonové desky. Je v tom i cosi materiálního. Pořádná sbírka vinylů váží víc než její majitel! I to vás donutí do toho nacpat statisíce.
Ano, za těch deset let mi celá tahle sranda vytahala z kapes víc jak čtvrt míče. Když něco máte rádi, peněz vám není líto. To něco málo, co jsem dostával za hraní, nepokrylo náklady ani z tisíciny…
A pak nastalo období, kdy jsem si nové desky prostě nemohl dovolit. Ono to období vlastně trvá dodnes. Nemluvím tu ale jen o deskách. Taková slušná přenoska, nejmenší a jedna z nejdůležitějších komponent kvalitní sestavy, může vyjít i na více jak 3 tisíce! Navíc na dva gramce potřebujete přenosky dvě, potom samozřejmě také mixák, kabely, sluchátka, repráky, kufry nebo tašky na desky i techniku… Vystřídáte několik typů techniky za desetitisíce, než zjstíte, co vlastně chcete a očekáváte. A pak ze začátku také spoustu času a trpělivosti si to všechno naposlouchat a naučit se s tím…

Mp3 vs analog

Nejen finanční tíseň, ale i trend a zvědavost byli tím hybatelem, kvůli kterému se mi jednoho podzimního dne podařilo rozchodit DVS. Proč si kupovat drahý licencovaný software, když to jde i zadarmo? Navíc to chci jen vyzkoušet a dokázat si, že to dokážu a třeba mě to může někam posunout, nebo alespoň rozšířit obzory i působnost a odbourat omezení vyplývající z hudby, která vychází jen na vinylu :)
Když už si nějakou tu desku pořídím, zpravidla to není žánr, který by se dal pouštět na takových akcích, kde jsem dříve hrával.
Aby si člověk neohrál originály, tak na domácí pouštění nebo soukromé party DVS bohatě postačuje. Důvod, proč už roky nehraju na žádných akcích, nejsou jen potíže s ušima, nebo že nemám žádné nové desky…

Nechci hrát pro zfetované opice!

Člověka děsně motivuje fakt, že se díky této muzice pohybuje ve společnosti, kde se krade, fetuje i umírá :( Ačkoli na debila narazíš všude…

Kde bych mohl dneska být, kdybych si místo gramců koupil třeba kytaru? Ale já už od mládí inklinoval k elektronické muzice, která zatím ze všech hudebních stylů došla nejdále a ze které je stále cítit taková výzva a radost zároveň. Přesto musím říct, že čím jsem starší, tím více mě to táhne spíše k posezení v nekuřácké společnosti s kytarami a houslemi, než někam k uřvanému reproduktoru do zahuleného klubu a již několikrát jsem uvažoval, že by bylo skvělé svůj talent projevovat i jinak :) Kdybych teď začal s kytarou nebo s klávesami, dopadlo by to ale stejně jako s deskami – nezbyl by na to čas.

Ano, čas je v současnosti ta nejdražší komodita, kterou je tomu potřeba věnovat. Ne že bych zapomínal jak se mixuje, ale spíše to je o objevování nových skládeb a také trénink je pořeba, aby člověk při náhlém hraní nebyl za největšího sypače brambor večera… Poslech, zkoušení a blbnutí. Bohužel na to je stále méně času, protože bych chtěl dělat taky milion dalších věcí. A to jsem se kdysi dávno pokoušel i o turntablismus a uvažoval o mašince. To by ale skutečně vyžadovalo pravidelný trénink několik hodin denně…

Měl jsem od toho jiné očekávání

Máte svoje oblíbené skladby? Tak si je zkuste pustit hlasitostí 90bB a k tomu další do sluchátek tak, abyste ji slyšeli. A teď je srovnejte do sebe :) Pro mnoho lidí neskutečný blázinec.
Vždyť ono to tak vlastně je. Jde o to, ten blázinec urovnat a potěšit ucho posluchačovo.
Zkuste si jako nekuřák tenhle kravál užít celou noc v zahuleným klubu. Navíc, když je to takhle nahlas, tak stejně nic neslyšíte, respektive slyšíte jenom kravál, ze kterého stejně nelze rozeznat ty detaily, které slyšíte doma při poklidném poslechu a už vůbec vám takhle uřvaná muzika nedělá takové potěšení…

Když takovou akci pořádáte, musíte všechno zařídit, domluvit a sehnat. Zpravidla kvůli jedné akci řešíte, domlouváte, zařizujete a lítáte mnoho dní.
V den D musíte dorazit na místo s mnohahodinovým předstihem, aby se všechno nanosilo, poskládalo, pověsilo, zapojilo. Pak aby se zjistilo, že něco chybí nebo nefunguje, nebo že někdo nedorazí a začít zase lítat a shánět, teď již v mnohem vetším pressu, protože party má za chvíli začít a ještě to nehraje a situace ani nenasvěčuje tomu, že to hrát bude… Pak se modlíte, aby přišlo dost lidí, aby se alespoň vydělalo na pronájem klubu nebo na benzín do centrály… A během akce dohlížejte na průběh, jestli vám někde lidi nedělaj bordel, jestli nepřijeli policajti kvůli hluku, jestli nedochází něco na baru nebo benzín v centrále, jestli se třeba někdo neutopil v jezeře, nebo se vám někdo neoběsil na zpětném zrcátku na dodávce…
Pro běžného návštěvníka to s vypnutím muziky končí, pro organizátory tímto okamžikem začíná další fáze, kdy se to musí sbalit, uklidit, odvézt. Nebývá vyjímkou, že na vás ráno majitel klubu nebo pozemku tlačí, ať to je co nejdřív, protože nastupují uklízečky a za chvíli tu jsou organizátoři další party, nebo vám končí nájemní smlouva na pozemek a zavolá na vás policajty…
Takové akce pořádají dva typy lidí. Jedni to dělají pro komunitu, pro tu radost udělat party a pobavit se s kámošema a pak tu jsou taky zmrdi, kteří na tom chtějí vyvařit co nejvíc peněz, které ale nedávají na amortizaci nebo rozvoj sound systému, ale do svojí kapsy a djům naserou. S oběma typy pořadatelů mám bohaté zkušenosti a bohužel ten první typ, až na pár vyjímek, už zcela vymizel…

Samozřejmě že I s vystupováním na akcích přišla menší popularita. Lidi mě najednou poznávali a nebylo mi to ani nějak moc příjemné, přestože jsem měl díky svému hraní spoustu dveří otevřených, tak jsem toho nikdy moc nevyužíval. Přes léto 2007 jsem měl prakticky každý víkend nějaké hraní, až jsem si najednou řekl:

“Kurva co z toho vůbec mám? Kam jsem se to vlastně dostal? Baví mě to takhle? Proč mám táhnout ten těžkej bágl s deskama někam 120km na nějakej fesťák, abych tam za pivo a pár stovek, hodinu a půl hrál?”

Mohl bych se tu teď chlubit na jakých tisícových akcích jsem všude hrál a s jakými světovými hvězdami jsem vystupoval na jednom pódiu… Tak jak si to nejeden diskotékový pouštěč rád napíše do svého medailonku na idj nebo na svých stránkách. Já o popularitu nestojím a stejně už si ani nepamatuju kde a s kým jsem všude hrál. Já se chci na akci bavit, a ne bejt za “hvězdu”, kterou vždycky nejvíc nasere otázka “kdy budeš hrát?”, kterou během večera uslyší asi tak 60x…

Ale nekončím

Ale i přes to všechno to stálo a vlastně pořád stojí za to :) Jen se nic nesmí přehánět, přeci jen už nám není dvacet, už nám není ani třicet… Nemůžu mluvit za ostatní, ale já tak nějak cítím, a současná situace tomu tak i nasvědčuje, že je možná na čase to přenechat mladším, pokud tedy vůbec bude někdo, kdo by se do toho hrnul… Rád se takových akcí zúčastním jen jako host a už ani nemám potřebu (vlastně jsem nikdy neměl) být jeden z organizátorů.

Když to tak po sobě čtu, tak to vypadá, jak kdyby to psal vysloužilý veterán :) Závidím třeba Merkurákům, kteří podobné akce pořádají mnohem déle a právě od nich jsem nedávno ve 4 hodiny ráno, když přestali hrát, slyšel tu bájnou větu „Už nám není dvacet…“ Shodou okolností jsme se na této party sešli s několika bývalými spolužáky a cestou zpátky na vlak to rozebírali a já si najednou uvědomil, jak mě všechno bolí… Stejnak na dobré párty se vydržím bavit klidně do dopoledních hodin, případně několik dní. Nemám to ale nastavené tak (ani jsem nikdy neměl), že bych musel vymetat každý víkend nějakou akci. I přes víkend mám práci a povinnosti, takže to fakt nemůžu přehánět, i kdybych sám chtěl.

Uvidí se za dalších deset let :)

Sirius – utajovaná pravda

Všichni víme moc dobře, že dokumenty s výrazem „Pravda“ ve svém názvu, jsou dosti zavádějící. Nemusí to být ale vždy a opět tu je jeden z těch zajímavějších dokumentů, jehož existence na internetu je nežádoucí, takže je možné, že toto vložené video po nějakém čase nebude fungovat.
Během týdne, kdy jsem se chystal tento příspěvek publikovat (protože má tento dokument skoro 2 hodiny, z časových důvodů pro mě nebylo možné ho shlédnout najednou), „zmizely“ hned dva zdroje na video. Našel jsem tedy ještě tento a ten snad nějakou dobu vydrží…
A kdyby náhodou ne, lze to stáhnout zde http://ulozto.cz/xbv965xC/sirius-2013-utajovana-pravda-cz-titulky-steven-greer-mp4

Sirius je celovečerní dokument, který vznik díky Dr. Stevenovi Greerovi – lékaři, který se stal hledačem pravdy ohledně UFO. Dokument se snaží odhalit přísně tajné informace o utajovaných zdrojích energie a pohoných technikách. Dále dokument odhaluje, že Země byla navštěvována návštěvníky z mimozemských civilizací, kteří se mohou šířit v prostoru prostřednictvím jiných dimenzích rychleji, než rychlost světla. Používají energetické systémy pohonu, které nás mohou přivést do nové éry. Lidé také vyvinuli tyto systémy, ale ty jsou v moci lidí, kteří si přejí aby nás udržely na milost a nemilost fosilních paliv. Výzkumný projekt snaží zveřejnit fakta o UFO, mimozemské inteligenci, a utajovaných pokročilích zdrojích energie.

Sirius 2013- UTAJOVANÁ PRAVDA /CZ Titulky/ Steven Greer

Můj nový telefon Huawei Honor 3C

Doba pokročila a to, co se před lety zdálo jako dostačující a vyhovující, je dnes nepoužitelné a k vzteku. Řeč je o dual sim mobilním telefonu. Jestli si vzpomínáte, tak před lety jsem sháněl chytrý telefon na dvě simky. V té době prakticky neřešitelný problém a z toho mála, co bylo tehdy na výběr, to vyhrálo Lenovo A789.
Připadám si trochu jako vizionář, protože se již mnohokrát stalo, že když si na něco postěžuji a navrhnu jednoduché řešení, tak se jako zázrakem dají věci do pohybu. V tomto případě hned potom, co jsem si pořídil dual sim telefon (na svou dobu velice exotický a u nás téměř nesehnatelný artikl), začali výrobci zaplavovat trh nejrůznějšími variantami dual sim mobilů. A netýká se to jen vyloženě asijských značek. Dokonce i velcí a renomovaní výrobci konečně pochopili, že zákazníci nechtějí nosit po kapsách dvě zařízení, které dělají totéž, a sice pozdě, ale přeci, začali nabízet dual sim varianty svých oblíbených a úspěšných modelů… Dnes je situace taková, že je na trhu převaha dual sim telefonů nad těmi single sim. Od hloupých, odolných nebo seniorských telefonů, takřka v každém segmentu naleznete variantu na dvě simky. Najednou to jde, když to člověk potřeboval před lety, byl to neskutečný problém…

Takže co mě tedy vedlo k tomu, abych vyměnil Lenovo (LeHovno) za jiný model? Byl to samotný Lenovo telefon s malou pamětí, velice slabou výdrží na baterii, vysoce nekvalitní ROM, která se podepisovala na mizerné správě napájení, rozbitým uživatelským prostředím (mizející a znovu se objevující aplikace, chybějicí nebo nepřeložené dialogy a nastavení), žádná podpora nebo updaty od Lenova, prakticky nepoužitelná GPS a také skutečnost, že když všechno dopadne jak má, tak tento rok budu zase trochu více telefonovat a smskovat. Takže potřebuji telefon, ktery se nevybije hned po několika hodinách od odpojení z nabíječky a udrží mě na příjmu ideálně celý den…

A789 má ale i několik dobrých vlastností: 4″ displej, FM vysílačku a root. Dnes ale už je na výběr z takového množství dual sim telefonů, že pohár trpělivosti se značkou Lenovo a jejím nepovedeným telefonem dávno přetekl a nejraději bych s ním udělal crash test o chodník. Budu na něm ale jestě chvíli testovat nejrůznější ROMky a pokavaď ho tím dočista nedokurvím, tak pak půjde do bazaru.

Jak už asi z názvu článku tušíte, nástupce Lenova se po složitém vybírání a vyhodnocování stal Huawei Honor 3C. Po nepříliš dobrých zkušenostech s Lenovem jsem byl malinko na vážkách, zda-li opět pořídit čínského výrobce, ale samé pozitivní recenze (přečetl jsem jich fakt hodně) na tento telefon mě stále více utvrzovaly v tom, že nic lepšího v této kategorii v současnosti není. Takže jednoho podvečera, kdy jsem se trochu posilněn několika pivy motal po obchodním centru, že si koupím něco k večeři, jsem zabloudil i do obchodu s telefony. A protože tam nebyla fronta a slečna za pultem měla docela veliký výstřih a já měl náhodou z prodeje drog a hraní automatů (no dobře, byly to novoroční prémie z práce) přebytečné čtyři tisíce, tak jsem si ten telefon prostě spontánně koupil.
Ano, čtete správně, Honor 3C má cenovku pod čtyři tisíce, přestože má parametry srovnatelné s telefony, které stojí okolo 6-8tisíc: 2GB RAM, čtyřjádrový procesor 1,3GHz, 8MPx zadní foťák s přisvětlením, 5MPx přední foťák, notifikační dioda(!), 2300mAh baterie, 5″ HD displej, Android 4.2 bez zbytečného balastu a možností cokoli z předinstalovaných aplikací smazat (ano, hádáte správně, jako první šla aplikace pro idioty)

huawei honor 3c s krabičkou

Pozitivní recenze nelhaly. Honor 3C je skutečně nádherně rychlý a svižný. Nestalo se mi, že bych někdy zaplnil paměť a telefon se nějak zpomalil nebo se začal sekat. Baterie o velikosti 2300mAh udrží telefon v provozu více jak dva dny (neustále online přes wi-fi nebo mobilní internet, asi 6 krátých hovorů a 10 smsek, chvilku zapnutá GPS a vyfoceno několik fotek), při šetrnějším používání určitě přežije i přes tři nebo čtyři dny! GPS se chytne okamžitě i bez přímého výhledu na oblohu, wi-fi anténka má dostačující citlivost, připojí se i přes několik zdí a signál dvou mobilních operátorů je všude dostatečný (kolega má nějaký typ Lenova a v práci nemá signál, zatímco ostatní telefony mají plný signál).
Uživatelské prostředí eye candy je velice povedené a zatím jsem se u žádného jného zařízení nesetkal s takhle vymazleným a použitelným UI, jako má tenhle Huawei.
Oceňuji nejen vekou paměť, ale i (v dnešní době nevídanou) notifikační diodu, slušnou kvalitu hovorů a přítomnost různých praktických nástrojů přímo v systému, které se jinde musí doinstalovávat, jako je například volba aplikací, které se spouští se startem telefonu, co má a nemá běžet na pozadí při zamčené obrazovce, která aplikace může přistupovat na internet přes mobilní data nebo přes wi-fi atd.
Asi jedinou výtku bych měl k budíku, respektive k jeho znázornění někde v liště nebo ve widgetu. Pokud máte zapnutý budík, můžete si sice zobrazit ikonku v horním panelu, nikde ale již nezjistíte, kdy ten budík bude vlastně zvonit. To je asi jediná věc, na kterou je potřeba stáhnout alternativu z obchodu Play. Vše ostatní je perfektní…
Fotí to… No, rozhodně lépe, než LeHovno. Už třeba také díky tomu, že má přisvětlovací diodu, o které si A789 mohl nechat zdát. Opravdu jsem s tím toho zatím moc nevyfotil, takže o kvalitě fotek zatím nemůžu nic moc napsat, ale zatím z toho mála, co jsem vyfotil je kvalita více než ucházející i za šera a bez blesku. Foťák má takové ty klasické funkce jako je panorma, HDR, portrét atd. Video také nevypadá nejhůř a také lze při záznamu zoomovat :) Určitě sem někdy v budoucnu doplním galerii fotek pořízených tímto telefonem. Můžu vás ujistit, že Honor 3C fotí minimálně o 300% lépe, než „fotomobil“ Sony Ericsson C702, který pořizoval mimořádně hnusné fotky
Někteří si v recenzích stěžovali i na lacině vyhlížející lesklý zadní kryt, který je lapačem otisků prstů. To je vážně docela kontrastní neduh s jinak celkem obstojně zpracovaným provedením. Nicméně k dispozici je skutečně široký výběr nejrůznějších krytů a obalů i konkrétně pro tento model, díky čemuž lze lacině vypadající zadní kryt schovat za méně než dvě stovky. I já jsem si jeden takový obal společně s ochranou folií na displej pořídil (Gorilla Glass to fakt nemá) a telefon díky tomu vypadá vážně epesně. Celý líbivý vzhled ještě umocňuje fakt, že na přední straně není žádný nápis nebo logo okolo dipleje, jako to mají třeba Samsungy nebo LeHovna. Tento telefon se tak tedy stává předmětem diskuzí, když se ostatní ptají, co že to je za značku a nechtějí uvěřit, že takto nadupaný přístroj nestojí ani 4 tisíce…

Musím si samozřejmě i postěžovat, protože nic není dokonalé a jsou věci, které nelze odpustit ani tak skvělému přístroji, jako je Honor 3C.

První a největší fail (doslova) je jeho velikost (ostatně to je nepochopitelný fail u drtivé většiny současných telefonů). Už se 4palcovým Lenovem jsem měl problém s velikostí. Během té doby, co se mi do ruky dostalo i pár tabletů o velikostech 7-10palců, tak jsem na 4″ uhlopříčku trochu změnil názor. Pokud vám rukama projde pár větších obrazovek, tak i ta velká 4″ obrazovka se pak na koukáni zdá taková nějaká malá a nedostačující, ale nakonec jste za ní vlastně rádi. Přesto je 5″ telefon velice nepraktický nejenom do kapsy, ale i na používání jednou rukou. Používat se sice dá, má i v nastavení volbu ovládání jednou rukou, což jednoduše znamená to, že vám posune ke straně klávesnici nebo ovládací prvky, abyste nemuseli tolik natahovat palec, ale není to nic příjemného a telefon nelze pořádně bezpečně udržet v ruce. Pokud nemáte nějak mimořádně veliké dlaně a chcete telefon používat s pocitem, že vám nevypadne z ruky, musíte používat obě ruce… Za tu dobu jsem si na 4″ telefon docela zvykl a tak nějak mi padnul do ruky a do kapsy se vždy vešel, tohle pádlo už to bude mít o mnoho těžší. Ještě bych asi snesl uhlopříčku 4,5″, možná i 4,7″ ale pět palců je už opravdu moc a za to má odemě bodíky dolů. Nevejde se do kapsy, když už ho tam nacpete, překáží, blbě se z kapsy vytahuje i drží v ruce…
Další fail tak trochu navazuje i na tu velikost. Samotný Honor 3C také nelze nijak přivázat nebo přichytit na sponku nebo klíčenku. To jsem stejne jako u Lenova musel vyřešit přes pouzdro. Kdy už konečně výrobci pochopí, že když vyrábějí tak obrovské nepraktické krávy, které se tak strašně špatně ovládají jednou rukou, mají na nich udělat dírku pro provlečení očka, aby se telefon dal přichytit na klíčenku nebo nějaky kus špagátu. Telefon, ktery nejde pořádně udržet v ruce, by měl mít možnost nějakého přichycení na očko!
Mikro SIM je zdánlivě nepodstatný fail, ale také dokáže pěkně nasrat, speciálně když používáte SIMku ve více telefonech. Když už se ty nabíječky podařilo sjednotit na mikro USB, tak proč to kurva nejde i se SIM kartama?
Další negativa často zmiňovaná v uživatelských recenzích jsou nepodsvícená ovládací tlačítka. Taky mi to trochu vadí, speciálně ve tmě, když člověk neví, kam se má trefovat a pokud ovládá telefon pravou rukou, tak neviditelné tlačítko zpět je kvůli nepraktické velikosti telefonu velmi špatně dosažitelné a opět hrozí vypadnutí telefonu z ruky…
Chybějící LTE nebo NFC mě možná budou trápit za pár let. Dnes jim ještě nepřikládám takový význam. Dalo by se říct, že právě tyto dvě technologie konkrétně pro mě mají dnes nulový význam, hlavně kvůli rozšíření a limitům…
Co mi v tomto telefonu ještě chybí je gyroskop. Chtěl jsem vyzkoušet Google Cardboard VR, ale to zase není taková tragédie, vždyť jde jen o takovou kravinku :)
honro 3c a jeho lesklý zadní kryt
Telefon má ale převahu pozitivních vlasností. Drobnosti jako je odemykání poklepem na obrazovku, snadno dostupné zamykací/odemykací tlačítko pod ovládáním hlasitosti, notifikační dioda, minimálně vystouplá čočka fotoaparátu (s použitím krytu není vystouplá vůbec), skvělá baterie atd.





Po posledních několika mizerných telefonech, které byly akorát k vzteku a sám sebe obdivuji, jakou jsem s nimi měl svatou trpělivost, jsem snad konečně narazil na přístroj, se kterým budu spokojený, na velikost si doufám zvyknu a bude mi sloužit hodně dlouho, nebo alespoň do té doby než ho rozbiju nebo utopím, a věřte mi, že by případné poškození nebo ztráta mnohem dražšího telefonu o to více zamrzela…
Pokud o Huawei Honor 3C také uvažujete, rozhodně dlouho neváhejte, dokavaď jsou kurzy Koruny tam kde jsou. Vzhledem k současné situaci bych zlevňování neočekával, spíše naopak.
Máte-li nějaký dotaz na tento telefon, ptejte se v komentářích, pokud budu vědět, rád odpovím :)